Články vydané v roce 2010

Dobrý den,posílám Vám malý příspěvek na "fotoseriál" a pokud se Vám bude hodit, nechám na Vás, které fotky vyberete, já to nedokážu.

Když se mně poprvé podařilo vyfotit zívnutí kocourka Samsonka, byla jsem nadšená. Postupně jsem zjistila, že to není až tak těžké, jelikož Samsík zívá rád, často, procítěně, zeširoka a znatelně delší dobu, než kočička Natálka.

Milý Adélkáři,podařilo se zprovoznit foťák, tak jsem běhala po bytě a zdokumentovávala náš obyčjený podvečer. Obyčejný ale zároveň neobyčejný, protože ti naši miláčci nás vždy dokáží překvapit.

Je zima a my se divíme, když je na ni čas. Všichni se klepou, zabalení do vrstev, klasicky remcají, kupodivu nikdo neříká „ jó, za mého mládí, to bylo sněhu“, zato všichni touží po jaru.
 

 

Damčovi je 5 měsíců, zvyklý je jen na Ariho, aby řádně proběhla jeho socializace a nebyl z něj časem protivný uňafaný trhač nohavic, nutně potřeboval mezi štěňátka do školky.
 

Dnes jsem si přečetla na Webu kočky Adélky,krásný článek o Césarovi.Jemný kocourek,který doplácí na lidskou nevděčnost..ach jo.Ale zároveň jsem si uvědomila,že měl štěstí-dostal další šanci na krásný život.Protože existují útulky,protože existují mezi námi lidé,kteří mají sílu,mají touhu..mají něco víc než my!Tyhle křivdy napravovat!Mají můj obdiv.

Rádi bychom představili nově vzniklé občanské sdružení O.S. Srdcem pro kočky, www.kocky-utulek.cz. Počet přijatých kočiček našeho "útulku" ve Vrbičanech na Kladensku se „zatím“ pohybuje okolo 100 kočiček ročně, z čehož zhruba 80 kočiček umístíme a 40-50 kočiček nám v depozitu běžně zůstává, velkou část kočičího obyvatelstva bohužel tvoří také kočky handicapované a kočičky po nemocech - již špatně léčitelné nebo s trvalými následky. Momentálně chystáme výstavbu venkovní karantény a plánujeme další aktivity.

Všichni nejspíše znáte věty, s jejichž pomocí odsouváme řešení. Až budu mít víc peněz, víc času, až udělám toto nebo tamto, až...

 

I já jsem tyto věty používala, jedna z nejčastějších byla: až budu v důchodu, přestěhuji se do domečku po rodičích. Zároveň jsem měla plno dalších až: až ho opravíme, až se děti osamostatní, až nebudu chodit do práce...

César je bílorezavý kocourek, který se k nám do depozita dostal díky nepříznivému osudu. Jeho panička si ho vzala jako malé koťátko a starala se o něj jako o vlastní dítě. Zvykli si na sebe a César svou paničku všude následoval, když byl s ní, tak se cítil nesmírně spokojeně a její péči jí oplácel  mazlením a pocitem, že není sama. Když mu byl jeden rok, osud mu přichystal první ránu v podobě kočičího nepřítele, auta.

Milí kocouři, kočičky a koťátka,před chvílí jsem se vzbudil. Aronek přišel ze školy a říkal, že vám na Adélku taky naštěkal některé příhody, tak ať se nestydím, že už ode dneška nejsem domácí batole. Tak jsem si dodal odvahy a  budu vám vyprávět, jak jsem byl poprvé ve školce.