Vzpomínky na Micku

   Alergie byla bohužel silná, měla velké astmatické záchvaty, takže nebylo jiné řešení.  Myslela jsem si,
že už díky tomu jinou kočičku mít nikdy nebudeme.
Po letech se však stalo, že sousedovic kočička Micka,
v té době rok a půl stará, čekala jimi nechtěná koťata a
pro ně to bylo záminkou se jí zbavit. Ani bych o tom všem nevěděla, kočičku jsem vůbec neznala, měli ji stále zavřenou doma v bytě, jen na chalupu ji prý někdy brali a tam také přišla k těm koťatům. Ale jejich dcera chodila s naší do třídy a taky spolu kamarádily, a od ní jsem se dozvěděla,
že chtějí kočičku vyhodit. Bylo to na podzim v říjnu,
venku už byla zima a oni si vůbec nedělali hlavu s tím,
že do té doby většinou pokojovou kočičku těsně před porodem vyhodí ven, do prostředí, kde to vůbec nezná,
do nepohody, do zimy.
     Nejstarší dcera, která měla alergii na kočky, už byla vdaná a bydlela jinde, a tak jsem přemluvila  manžela, abychom ji vzali do doby, než porodí a vychová koťata, k nám domů. Sousedé souhlasili a říkali, že pak si kočku vezmou zpátky, s koťaty ji v žádném případě nechtěli. Takže manžel nakonec mému přemlouvání vyhověl, ovšem s poznámkou, že nám nakonec zůstane kočka i s koťaty napořád.
    Dodnes si pamatuji tu chvíli, kdy jsem Micku poprvé uviděla. Ona byla velká pětikilová kočka, v té době vážila ještě daleko víc, protože byla těsně před porodem. Holky ji přinesly v koši na prádlo a sotva se do něj vešla. Nikdy jsem neviděla tak velikou a tak krásnou kočku, připadala mi jak malá tygřice.
    Zabydlela se u Hanky v pokoji a tam zůstávala, manžel nechtěl, aby nám chodila po bytě, takže tam měla svůj
koš na spaní, tam jsem jí nosila jídlo a pití a měla tam i svůj záchůdek. Netuším, jak jí muselo být, když se ocitla u pro ni cizích lidí, ale snášela to kupodivu dobře. Jen si na sebe nenechala sáhnout, hned syčela, pohladit ji jsme si delší dobu nedovolili.

   Pro porod si vybrala nejméně vhodnou dobu, a to víkend,
kdy byla doma jen s Hankou a my byli na chalupě.
Vrátili jsme se a koťata už byla na světě, bohužel 3 se narodila hned mrtvá a jedno zemřelo ještě do druhého dne ráno. Dvě koťata ale zůstala. Micka je v pohodě vychovala, stále zavřená jen v dětském pokoji i s koťaty, a ve třech měsících jsme jim našli hodné budoucí majitele. Myslela jsem si, že to máme za sebou a Micka že půjde zase
zpátky domů k sousedům, to jsem se ale spletla. Manžel měl pravdu, zpátky už ji nechtěli. Začala jsem tedy hledat někoho, kdo by si ji vzal, nějakou hodnou rodinu, spíš bezdětnou, protože Micka byla hodně plachá. 
      Kdykoliv se ale někdo ozval, chtěl ji na chov – ovšem byli to chovatelé – množitelé, viděli krásnou kočku a chtěli od ní hlavně koťata. Vzhledem k tomu, že Micka měla ten porod nějaký dost špatný, hodně krvácela a měla těch několik koťat mrtvých, jsem ji nechtěla nechat znovu rodit, těmto zájemcům jsem ji tedy nenechala. A pak jsme už nesehnali nikoho, dopadlo to opravdu tak, že zůstala u nás. Nechala jsem ji vykastrovat a ihned po kastraci první noc za celou tu dobu, co byla u nás, spala se mnou v posteli, protože chtěla po probuzení z narkózy běhat a pořád padala a jinak jsem ji v klidu nedokázala udržet.
     Od té doby jsme byly nejlepší kamarádky, provázela mě na každém kroku, jen před cizími lidmi jako by se
po ní slehla zem, vždycky se šikovně schovala a vylezla, až když odešli.
      Za ta léta, co jsme spolu strávily, jsme si rozuměly jedna druhé na pouhý pohled, někdy mi bylo, jako by mi četla myšlenky. Ale celý život zůstala tou velice plachou, tichou a klidnou kočkou, jako byla hned na začátku.
      Svým lidem, kterými jsme byli hlavně já a můj syn, ale absolutně věřila. Celý život to byla zdravá kočička, veterináře jsme znali jen díky očkování. Až najednou v prosinci 2010 přestala jíst i pít. Protože byla veliká a baculka, rodina mi to nevěřila, a zpočátku ani veterinář. Až po provedených vyšetřeních to začali brát vážně. Napřed zjistili vodu na plicích, dostali jsme antb. a léky na odvodnění. Po těch jí ale začaly selhávat i ledviny a přes to, že jsme absolvovali i kapačky, zlepšení bylo vždycky jen tak na dva dny. Nebylo východisko, v lednu 2011 už jí bylo tak zle, že vůbec nejedla, skoro nepila a při každém podání léku se dávila, nemohla jsem ji tak nechat.
     20.ledna 2011 jsem zavolala veterináře domů, protože Micka měla z těch návštěv veteriny už hrozný strach,
chtěla jsem, aby umřela aspoň doma. Bylo to hrozné rozhodování a pak strašné dvě hodiny, než paní doktorka přijela. Celou dobu jsem se s Micinkou mazlila a ona ještě přesto, že jí tak nebylo dobře, předla. Připadala jsem si přitom a ještě hlavně i potom jak zrádce, i když jsem věděla, že nic jiného už jsem pro ni udělat nemohla. Bylo to tehdy snad nejtěžší rozhodnutí v mém životě, kéž už bych to nemusela zažít někdy znovu.
      Micinko, byla jsi moje nejlepší kamarádka, byla jsi tu pro mne vždycky, když mi bylo ouvej. Moc na tebe pořád myslím, i když tu mám dvě jiné kočičky, ty už navždycky zůstaneš v mém srdci. Kéž by existovalo někde místo, kde bychom se znovu potkaly!