Začala jsem tedy hledat po útulcích podobnou kočičku, která by mi ji připomínala. Vůbec se mi to ale nevedlo a když jsem přece jen vzdáleně podobnou kočičku našla, měla jsem vždy smůlu, jednou byla nemocná a určená jen pro virtuální adopci, jindy už byla zamluvená, a čas utíkal. A tak jsem se v té šílené touze po kočičce podobné Micce vrhla na inzeráty. Bohužel v té době bylo hrozně málo inzerátů na tento typ kočky. Chtěla jsem původně starší už vykastrovanou kočičku, toužila jsem po klidné a plaché povaze, jakou měla Micka. Jenže po dlouhém hledání jsem narazila jen na jediný inzerát na podobné kotě. Kotě mělo být bez PP, ale to mi vůbec nevadilo. Jen způsob předání jeho chovatelem mi přišel poněkud podivný a podezřelý. Měli jsme se sejít u jedné přesně určené benzínové pumpy , o tom, že bych si ji chtěla prohlédnout v jejím domácím prostředí, nechtěl ani slyšet. Protože jsem o ni moc stála, měl mě na háku. Kočička byla opravdu Micce podobná a tak jsem mu ji hned zaplatila a pomohl mi ji přendat do naší přepravky. Byla moc hodná a vůbec se nebránila, i celý zbytek cesty k nám domů tiše seděla v přepravce a ani nemňoukala. Já byla moc šťastná, že si vezu konečně svoji Micinku, hned jsem věděla, že se bude takhle stejně jmenovat.
Doma jsem ji ale nemohla dostat z přepravky. Nechala jsem ji tedy v ní samotnou v pokoji, v domnění, že v klidu se osmělí a vyleze. Ale ne, po několika hodinách stále seděla v přepravce, nacpaná až u její zadní stěny, a ani jídlo, pití ani záchůdek ji z ní nevylákaly. Když jsem ji z ní s použitím menšího násilí vytáhla, zajela ihned pod skříň a strávila pod ní následující 4 dny, ano, opravdu celé 4 dny, aniž by si vzala cokoliv k jídlu, pití nebo použila WC. To jsem jí dala hned vedle skříně, aby ho měla co nejblíž, ne, všechno bylo zbytečné. Mističky s krmením a pitím jsem jí dala až pod skříň, přesně před ni, a nic, jídlo jsem vyhazovala nedotčené, pití také. Už jsem začala mít strach, že jsem naletěla nějakému podvodníkovi a že je nemocná, tudíž jsem mu poslala mail s otázkou, co mám dělat, že je zalezlá pod skříní celou dobu a nechce vylézt, a nejí a nepije. Poradil mi, ať jsem v klidu, že vyleze, a měl pravdu. 5.den si konečně pod skříní snědla jídlo, napila se a vylezla na záchůdek. Hned ale zase zalezla, ale večer, když bylo všude ticho, osmělila se a vylezla na průzkum pokoje. Druhý den už začala chvílemi obhlížet pokoj, chvílemi ještě zalézala pod skříň, ale nechala už se pod ní hladit a dokonce přitom začínala příst. Jak dny plynuly, odvažovala se víc a dál a po týdnu už sice nejistě a s napětím, ale přece jen obcházela celý náš byt. A začala milovat a vyhledávat hlazení, bylo na ní vidět, jak si to užívá. Do téhle idylky vpadla další kočka, a sice Sisinka, u nás Číča. Měla jsem ji vyhlédnutou zároveň s Micinkou II, jen jsem nevěděla, pro kterou se rozhodnout. Číča mě dostala svým pohledem, který byl podobný pohledu první Micky, i když kožíšek má úplně jiný, je mramorovaná, Micka byla stříbřitě stínovaná až tečkovaná. Micka II jí byla hodně podobná kožíškem, jen malounko světlejší, ale zato měla veliké oranžové oči, které vypadaly úplně jinak než zlaté oči Micky I. Po týdnu stráveném s Micinkou II jsem ale věděla, že po tom jejím složitém navykání na novou domácnost jí nemůžu udělat to, že bych ji nechala zase někomu cizímu – měla jsem totiž udělanou domluvu s jednou slečnou, která také sháněla kotě podobného vybarvení, že si obě kočičky přivezu, vyberu si a tu druhou si ode mne vezme ona. Takže už když jsem jela pro Číču do její původní rodiny v Pardubicích, byla jsem přesvědčena, že ji pak předám té slečně a nechám si Micinku.
II. Číča byla ale tak neskonale milá a roztomilá, hned se se mnou mazlila a ihned se chovala u nás jako doma , že mi bylo hrozně těžko, že ji mám dát pryč, i když také do dobrých rukou. Byla jsem z toho tak nešťastná, že mi manžel nakonec povolil, abych si nechala obě dvě, že jim třeba bude taky lépe a veseleji. Tak se stalo, že jsme měli najednou dvě kočičky. Po prvním seznámení bylo vidět, že to bylo opravdu dobré rozhodnutí, obě si spolu začaly hrát a brzo spolu řádily, honily se po bytě, vypadalo to, že jsou spolu šťastné. Už jsem si nedělala starosti o Micinčin zdravotní stav, u nás pookřála a den za dnem byla šťastnější a vyrovnanější, a rostla do krásné a veliké kočky, vypadalo to, že bude ještě větší než naše původní Micka, která vážila přes 5 kg a každý myslel, že je to kocour. Oproti drobnější a štíhlejší Číče byla klidná a mírná, Číča byla od mala pohyblivý divoch a je to tak i dodnes.
V dubnu jsme vyjeli na naši chalupu v Jizerských horách. Bála jsem se toho, jak si koťata zvyknou na nový domov a jestli nepolezou na silnici, která vede ihned kolem naší zahrady. Ale protože naše předešlé dvě kočky tu ve zdraví přežily, doufala jsem, že i tyhle dvě ohlídám.
Když jsme přijeli, Micka II mě šokovala tím, že opět strávila dva dny zalezlá v kuchyni za skříní, tentokrát si ale alespoň vylezla na jídlo a pití, když nikdo v kuchyni nebyl. Divila jsem se tomu, když už nás přece znala a nemusela se nás bát. Po těch 2 dnech si ale zase zvykla a pomalu začala probíhat naši chalupu a byla doslova šťastná. Chalupa je daleko větší než náš panelákový byt a takové probíhačky nahoru dolů po schodech do té doby nezažila, a což teprve v kůlně, tam bylo zajímavých věcí a vůní! Po týdnu tam byla doma, Číča ji ve zvykání vydatně pomáhala, jako předtím u nás doma s tím neměla žádný problém.
Když jsem je vzala poprvé na zahradu, navlékla jsem jim postrojky a připevnila jsem je za vodítko na lanko, které jsem tam připevnila mezi dva stromy. Číča se zase chovala, jak kdyby to tam znala odedávna, jen ten postrojek a vodítko jí dělaly hrozný problém, válela se a dělala kotrmelce a hodlala se třeba uškrtit, jen aby se toho divného čehosi na sobě zbavila. Micince postrojek vůbec nevadil, ale jinak byla ohromena a vyděšena, ihned zalezla do borůvčí a strávila v něm celý první den. Druhý den už se osmělila projít se kolem svého úkrytu v borůvčí a další dny, stále ještě na vodítku, postupně procházela celou zahradu. Po pár dnech Číča běhala už bez vodítka po zahradě, protože se s ním nesmířila a neustále s ním zápasila, až se jí jednou povedlo si ho částečně stáhnout a opravdu se do něj zamotala tak, že se začala škrtit. Takže jsem se slitovala a už jsem jí ho dál nedávala. Micinku jsem v něm ještě pár dní nechala, ale bylo mi líto, že si nemůže běhat s Číčou, a tak jsem jí ho taky nakonec sundala a dala jsem jí volnost. Ihned ji náležitě využila a rozběhla se po zahradě za Číčou a pak už jsem jen viděla její nadšení, když se tam spolu honily po zahradě a po louce nad zahradou. Bylo vidět, že tohle nikdy dřív nezažila a neznala, podle mne ji její původní majitel držel někde zavřenou ve sklepě nebo garáži nebo dílně, a neznala vůbec kontakt s člověkem, a ani přírodu.
Jaro se přelilo do léta a Micinka vyrůstala do veliké a krásné kočky. A rozkvétala s každým dalším dnem, a byla tak šťastná! A přitom zůstávala stále tak tichá, mírná a klidná, čím dál víc mi bylo, jako by se k nám naše původní Micka vrátila v ní. Jen ty její oči byly jiné – veliké sytě oranžové, a pořád měly takový smutný výraz – aspoň mně to tak připadalo.
A přišlo ráno 24.7.2011. Byl nádherný horký letní den. Kočičky se ráno nabaštily a vyběhly ven na zahradu, ale brzo zjistily, že bude venku veliké horko, a kolem poledne už se radši schovaly domů, kde byl větší chládek. Číča se prospala a kolem 16.hodiny už zase vyrazila ven, ale Micinka, která vedro ráda neměla – měla krásný hustý kožich , ještě dál zůstala doma. Využila jsem toho k pomazlení s ní a dívala jsem se na ni a obdivovala, v jak krásnou kočku vyrůstá. Jen ten její smutný pohled mi nedal a při hlazení jsem jí říkala: „Nedívej se už tak smutně, vždyť víš, že u nás se ti nic nestane, ničeho se nemusíš bát, budeš se už pořád mít jen dobře, máme tě rádi.“
Kolem 20.hodiny večer se konečně vedro změnilo v krásný vlahý večer. Obě kočiny se přišly nabaštit a Číča, která byla za odpoledne vyběhaná a unavená, zalehla a usnula. Ale Micinka byla prospaná a chtěla ještě jít ven. Tak jsem si říkala, že ji nechám ještě proběhnout po zahradě, než půjdeme spát. Jinak jsem většinou obě kočky zavírala domů před 20.hodinou, protože později se rozdivočely a nechtěly se nechat chytit. Vypustila jsem ji tedy na zahradu, a pak jsem udělala největší chybu mého života, vyšla jsem poprvé za to jaro a léto přes silnici na protější stranu, dělali tam totiž přes den nové parkoviště a já se šla podívat, jak to vypadá a jestli už se dá používat. Napadlo mne jen takovou skulinkou mysli, aby Micka nevyběhla za mnou, ale protože jsem předtím viděla, že šla dozadu na zahradu a na louku, myslela jsem si, že za tu chvilku, než se tam rozhlédnu, se nemůže nic stát.
Ta chvilka trvala asi 4 minuty. Za tu dobu jelo po silnici jedno jediné auto, byl už večer a nedělní odpolední kolony aut už byly dávno pryč. Auto projíždělo kolem naší zahrady a zdálo se mi, že jsem uslyšela bouchnutí. Lekla jsem se a pomyslela na Micku, ale auto přejelo a viděla jsem, jak skočila do strouhy před zahradou, tak jsem si říkala, že je vše v pořádku. Jenže bohužel jsem se spletla – byl to její skok poslední. Když jsem přišla ke strouze, ležela v ní už bez známky života.
Hned jsem ji zvedla a běžela s ní domů a protože jsem na chalupě byla sama se synem a bez auta, obvolávala jsem veteriny, co mám dělat, že nedýchá a ani necítím puls. Předtím jsem jí dokonce měla snahu dát umělé dýchání, ale všechno bylo marné a veterináři mi to po telefonu potvrdili – pokud dlouhodobě nedýchá a necítím tep, je konec. Jen mi v tu dobu blesklo hlavou – jakto, že necítím takovou hroznou bolest, jako když mi umřela Micka I? Ale zřejmě to byl šok v té chvíli, tu bolest od té doby cítím každý den dodnes, denně si vyčítám svoji tehdejší lehkovážnost a vím, že umřela kvůli mně, že určitě vyšla přes tu silnici za mnou. Nikdy si to neodpustím.
Micinko, miluju tě a nikdy na tebe nezapomenu, odpusť mi, že jsem tě lépe neuhlídala, hrozně mě to bolí a nikdy nepřestane. Měla jsi mít před sebou ještě celý život, nedožila ses ani jednoho roku. Lásko moje kočičí...