Skoro 5 měsíců byla jenom na verandě nebo u nás v bytě s ostatními spolubydlícími chlupáči a kupodivu nechtěla a nedožadovala se jít ven. Měla jsem obavu, že pokud bude s ostatními stále ve styku, že i některá z nich kašlík dostane, ale nestalo se. Ostatní jsou odolné a zdravé, čemuž jsem velmi ráda. Všechny statečně odolávaly, přestože někdy spinkaly i v sobě zakutlané v pelíšku s Trojbarevkou.
Blížilo se jaro, tolik očekávané námi lidmi a také všemi zvířátky, které někdy v zimích měsících hodně strádaly. Viděla jsem to na srnkách, které přicházeli úplně blizoučko k nám. Začala růst a zelenat se travička, začaly pučet keře a stromy kolem naší chaty. Tři muryšky - venkovní kočičky stále jsem nemohla udržet doma a pravidelně denně ráno chodívali na obhlídku svého rajonu a prošmejdily si kus lesa i s loukou pod naší chatou. To jsem byla vždy ráda, přestaly brouzdat nahoru do kopce, kde na silnici projížděla občas těžká nákladní auta. Trojbarevka také ucítila blížící se jaro. Bedlivě sledovala každý pohyb venkovních koček a jen čekala, kdy se k nim přidá náš kocourek Macík. Ale z něho se stal pecivál ? je to možné ? nejraději sedává v obyváku na svém místečku na gauči a dává přednost společnosti naší Babulce před výlety po okolí. Je tak rád, když je v přítomnosti naší Babulky a s ní si velmi dobře rozumí !
Kočka Trojbarevka již převážně hleděla z oken ven po okolí a viděla jsem v její tváři, že začíná si obouvat ty své toulavé botičky. Ještě občas je zula, ale při sluném a teploučkém počasí neodolala, a žádala se ven. Váhala jsem, mám ji nadále držet doma? zavřenou, když tolik roků byla svobodnou, venkovní kočkou tady v lesnatém, krásném prostředí hor? Ve velké, krásné přírodě si žila svůj život - někdy příjemný, štědrý , někdy krutý , hlavně v zimních měsících, když neměla ještě svůj domov u nás. Jak jsem často dříve ju vídávala chodit, doslova se brodit ve sněhu a mrazu, ale na mé zavolání vždy přiběhla....
.jpg.aspx)
Tak jednoho krásného odpoledna jsem otevřela dveře verandy a ona šťastně vyběhla ven, seběhla po schodkách, poňufňala všechno kolem a vydala se do altánku. Tam čekala, až ji vezmu v náruč a pomazlím se s ní. Šla se mnou sama domů.... na druhý den se tázavě otočila ke mně, co bude následovat. Doslova jsem četla tu otázku, kterou nemusela vyslovit nahlas: "pustíš mě opět ven?" a já jsem musela, nedalo mi mé svědomí, abych ji držela tady doma, když jsem tolik viděla, že touží jít ven, nemohla jsem ji vzít její svobodu, opravdu to nešlo.....a tak při otevření dveří šťastně vyběhla a začala se válet v trávě, začala vyskakovat do výšky, začala prostě projevovat svou velkou radost z volnosti
Pohladila jsem její drsný kožíšek a ona se přitiskla k mé ruce. Pak se rozběhla kousek dál od chaty.....nechala jsem ji, až za delší dobu jsem jen tak zvolala: "kočko, kočko domů" a ona skokem divoké zvěře přiletěla, ano přiletěla ke mně. Byla moc ráda, že ji volám domů, začala opět vyskakovat do výšky a pak spěchala na schodky ke dveřím verandy. Bylo vidět, že nebyla daleko, musela slyšet mé zavolání a hned doběhla.......Snad tím, že byla takovou dlouhou dobu zavřená doma, snad opravdu zapomněla na její předešlé, nekonečně dlouhé výlety a nyní se bude zdržovat jen se mnou popř. jenom v okolí chaty.
Trojbarevko, tolik bych si to přála......