Šmudla , Líza a Mourinek

Dnes bych vám chtěla představit tři poněkud problematičtější obyvatele sezemického depozita, kteří budou hledat nový domov u chápavých a trpělivých lidí, kterým nebude vadit, že tyto kočičky se něčím odlišují a soužití s nimi bude svým způsobem výzva. Viditelný handicap nemají, a přesto bude asi těžké pro ně ten správný domov najít. Dlouho jsem přemýšlela, jak nejlépe tyto tři výtečníky popsat, až nakonec mi s tím pomohli sami a představí se vám každý sám za sebe.

Šmudla: Mňau, čau. Šmudla, říkejte mi třebas Šmudla, i když slyšim na ledacos, i na Šmejda. Mnó, někteří mi říkali i Fantomas, přede mnou si totiž žádná kočka nemohla bejt jistá. Mně vyhodili dveřma a vrátil jsem se oknem. Kam? No, kamkoliv, kde to vonělo kočkama, a pěkně jsem jim vyprášil kožich – copak to je nějaká spravedlnost, aby si bydlely v pokojíčkách s kobercem a gaučem a já venku na ulici pod autem?! Vždycky jsem mazaně včas proklouzl zase ven, ale jednou mně jejich domácí chytili a bylo zle. Prej – utratit ho, darebáka, bije nám kočky a je nepolapitelnej jak duch… No řeknu vám, měl jsem namále, ale zachránila mě jedna dvounohá, co si mě vzala pod svou střechu i přesto, že tady teda má už dost plno.

Těšil jsem se, jak to tady hned srovnám do latě, ale vypustila mě až nahoře pod střechou, kde to voní senem a nějakou dobu jsem měl celej ten hezkej teplej obýváček sám pro sebe. Před dvounohou jsem vždy úspěšně prchl, měl jsem jídlo a střechu nad hlavou, ale začalo mně být smutno po kámoších, co jsem míval na ulici – po Jednooké Mourině a po Bezouškovi. Dvounohá jako by to nějak vytušila a jednoho krásného dne mně sem donesla malého Matýska. A hned bylo veseleji, po večerech jsme si na seně dost povídali a já najednou pochopil, že všech lidí se bát nemusím. Když pak dvounohá přišla s konzervou, šel jsem se na ni podívat zblízka a když mě pohladila, neutekl jsem. Líbilo se mi to hned napoprvé, ale ještě víc napodruhé a teď kdykoliv, kdy přijde a začneme se mazlit. Slibuje mi, že bych mohl taky mít pokojíček s kobercem a gaučem, třeba i s výběhem na zahrádku nebo aspoň na balkon, ovšem se sítí, co kdyby se k nám chtěl vloupat nějakej Fantomas?! Prý taky dohlídne, abych tam nebydlel s takovým rošťákem jako jsem sám, ale s nějakou dobromyslnou kámoškou nebo mrnětem, kterýmu bych mohl trochu šéfovat. Tak na to už se těším.

Líza : Pomoc. Slyšíte, POMOC! To není žádný život tohleto. Všude samá kočka, samá kočka! Pomoc! Já, vyhlášená svitavská královna, když jsem objevila na ulici, davy se rozestupovaly jen aby udělaly místo tříbarevné krasavici. Jo, o mě byl zájem… mohla jsem si vybírat a taky jsem si vybrala! A jaká jsem porodila krásná koťátka! Jenže moji lidé, ti, kteří si se mnou hráli, když jsem sama byla ještě kotě, ti, kteří mě krmili, hladili mě a povídali si se mnou, ti se na mě v tu ránu zamračili, popadli mě i s milými koťaty za límec a šup se mnou za dveře… čekala jsem tam dlouho, dlouho… ale už se nikdy neotevřely. No nic - řekla jsem si s kručícím žaludkem a zlomeným srdcem - lidem, těm se nedá věřit. Řekla jsem to i dětem. Jsem sice královna, jenže… na ulici byl svrab a bída a nakonec mi moje děti jedno po druhém umřely.

Svět je zlý. Nikomu nevěřím. Lidé, kteří mě po čase na ulici přilákali a chytili, mi sice teď dali střechu nad hlavou a plnou misku, ale tváří se, že vůbec neví, kdo jsem a co si zasloužím. Strčili mě klidně sem, mezi tolik koček! Je to tady samá lůza, na všechny syčím, nikoho k sobě nepustím, nic na mě neplatí, nenechám na sebe sáhnout po dobrém ani po zlém, i vážené doktory v bílém koušu a škrábu. Zlobím se na celý svět. Jsem nejkrásnější kočka na světě, ale svět mě zklamal. Nevěřím už v lidskou dobrotu. Nevěřím už, že by se našel někdo, kdo by mě odtud vysvobodil, kdo by mě obdivoval a ctil, jen mě jedinou, jako svou královnu, jako své štěstí, někdo, kdo by trpělivě počkal, až mu otevřu svoje srdce… Pomoc…?

Mourinek: Ahoj, já jsem Mourinek. Jsem ještě trochu ustrašenej, ale hrozně rád bych už našel toho svýho človíčka, kterýmu bych mohl vysedávat na klíně, nechat se hladit a nemuset se ho bát. Před lidma se totiž obecně radši klidím, jeden nikdy neví, co se od nich dá čekat, že jo.

Jako když mi na jaře tuhleta pečovatelka cpala zas nějaký fujtajblový kuličky do krku, poctivě jsem je vždycky vyplivl a schoval se pod gauč. No nějakej měsíc jsem se jí úplně vyhýbal, to je jasný, však taky vyhrožovala, že podle pana doktora možná zase dostanu rýmu a zase budou kuličky. Sem se tak lek, že jsem radši zdravej.

Ale když ležela v posteli a vypadala docela neškodně, vlezl jsem si pokradmu za ní. Dělal jsem, jakože tam vůbec nejsem, nenápadně jsem se přitulil, ona mě začala hladit a jé, to bylo snad ještě lepší než maso. Ale jsem opatrnej! Vím, že spolehnutí je jen na kočičí kámoše. Mám jich tady spoustu a v noci nikdy nespím sám. Tak bych byl rád, kdyby u toho novýho človíčka byl taky nějakej chlupatej kamarád, kterýmu se dá věřit a dá se k němu přitulit. Ven chodit nesmím, zase bych prej mohl začít pšikat, tak bych chtěl jednu bydlet u někoho, kde je teplo a měkká peřina, vlídné slovo a pohlazení.

  pí. Hybská   OS Kočičí naděje