Když se Míšovi začala hojit jizva po operaci, spojila jsem oba kluky s ostatními koťátky, která se u mě narodila vyhozené kočičce Piškůtce. Seznamování trvalo krátce, za chvíli si vesele hrálo, pobíhalo a pralo se v pokoji sedm koťátek. Piškůtka stále kojila a přijala i oba starší kluky. V hlídání a usměrňování mrňat jí pomáhala kočička Krásulka, kterou jsem si přivezla v lednu z Vojenic se synkem Jonášem po marném hledání kocourka Bobáska. Krásulka o všechna ostatní děti přišla, zahubily jí je kuny a tak teď přijala všechna Piškůtčina koťátka, při jejichž porodu „asistovala“, za svá a přijala i malé dvojvyhozené kluky. Maminka Piškůtka onemocněla – nebo spíše, začalo se naplno projevovat chroni
cké onemocnění, se kterým již přijela a o kterém jsme nevěděli, zapracovala také celková únava a vyčerpání, takže koťátek se ujala Krásulka a vše, až na kojení, obstarávala sama. A také se zdálo, že je konečně, uprostřed houfu „svých“ dětí, šťastna. Běhala s nimi, hrála si, honila se, i na oko se prala, olizovala je i čistila.
Nejvíce si ji oblíbil Ríša, který spal většinou k ní přitulený, asi mu připomínala jeho mámu, o které jsem se již, bohužel, nic nedozvěděla, marná byla moje snaha ji nechat vykastrovat. Nedozvěděla jsem se nic ani o jejich dalším bráchovi, který jediný nebyl odsouzen k utracení, protože u něj hned bylo k poznání, že se jedná o kocourka…nikdo na mé nabídky nereagoval, nikdo neměl zájem, opravdu nemá smysl zase znovu se podivovat nad zabedněností a hloupostí některých lidí. Klesla jsem i tak hluboko, že jsem nabízela, že kočku vykoupím, nechám na své náklady vykastrovat a pak vrátím. Nic, nic, nic… A nyní jsou oba kluci již zcela zdraví, vakcinovaní, čistotní a úžasní. Jsou to ta nejmazlivější koťátka, jaká jsem tu kdy měla. Ríša je čertík i andílek v jednom, v podstatě od poloviny prázdnin byl zamluvený páníčky, kteří již ode mne mají kocourka Samuelka. Toho si odvezli právě na Nový rok ke svým dvěma kočičkám doma. Jsou z Prahy a když projížděli Hradcem, stavili se a nezávazně se šli podívat na koťátka a na Lilinku, která u mě ještě byla. Lilinka se jim moc líbila, ale Ríša a páníček – to byla obrovská vzájemná láska na první pohled. Ríša mu hned skočil do náruče, začal si hrát s jeho fousy, okusovat mu řetízek na krku – a vše bylo jasné. Ale rozumná panička řekla, že potřebuje k sobě ještě jedno koťátko, aby si měl s kým hrát, ty tři kočky u nich už jsou dospělé.
Tak bylo domluveno, že se do Prahy po dovolené vydá i Šedík od Piškůtky. Jakmile se páníčkové vrátili z dovolené, skutečně si hned pro Ríšu přijeli. Ale to už jsme tu měli koťátek osm, neboť mezi koťátky byla také Julinka z Pardubic, jediné kotě, které v zahrádkářské kolonii přežilo vraždění neviňátek. A pražským páníčkům se moc zalíbila – jak vzhledem, tak povahou. Je to maličký živel, nebojácný rošťák, který neustále pokouší ostatní, ale pak přiběhne, 
skočí na klín, schoulí se do klubíčka, tulí se, vrní na celý pokoj a mazlí se a mazlí. Nastalo těžké rozhodování…Ríša je jasný, ale kdo s ním? Šedík nebo Julinka. A jak to dopadlo? K fantastickým a naprosto dokonalým páníčkům odejeli všichni tři. Bylo mi smutno, ale věděla jsem, že je mohu navštěvovat, že budu pravidelně dostávat zprávy i spoustu fotek a že si Ríša opravdu nemohl lépe vybrat. A Míšánek?
Do něho byla od začátku, od prvního spatření, zamilovaná moje mladá přítelkyně Monička a hrozně moc ho chtěla ke svým dvěma vymazleným a krásným kočičkám. Jen musela trošku bojovat s manželem, který nikdy nechce o další kočce ani slyšet, ač ty, které již má doma, opravdu miluje. Ale to všichni takovéto stavy známe, že? Míša samozřejmě mohl také odejít do Prahy, ale nebyla jsem si jistá, jak by v té smečce obstál.
Třeba dobře, jako vždy, ale Monička je skvělá, bydlí nedaleko mě, často se vidíme, mám svého vypiplánka blízko, můžu ho kdykoliv vidět – a jsem si jista, že o něj bude postaráno tak skvěle, jako je o ostatní Moniččiny kočičky nebo její děti. Takže – konec dobrý, všechno dobré. Jsem moc šťastna, že se podařilo dva nešťastné kluky zachránit, že už se budou mít jen a jen dobře. Jsem šťastna, že jsme se s kluky ani v těch nejtěžších chvílích nevzdali a vše dotáhli až do krásného konce. A moc a moc děkuji všem, kteří mi na Míšu s Ríšou přispěli penězi, krmivem či radou. Jsem Vám všem velmi, velmi vděčna.
Mgr. Hana Smejkalová
pokračování 10.10. 2007
1. díl vyprávění >>>>