Můj přítel se vyznačuje tím, že nechce doma žádné zvíře. Má rád psy, má rád kočky, ale nechce je doma. Zapeklitá situace, protože já = kočka doma. S Julií, která nás teď už pozoruje z kočičího nebe, si absolutně nesedli – ani 11 let nestačilo pro jejich sžití. Kočence říkal „teroristko“, „bin-ládinko“, mluvil o ní výhradně jako o „té mojí kočce“, zcela výjimečně jménem. Nekrmil, nehladil, neuklízel, nemluvil – vzájemně se ti dva míjeli velkým obloukem. Abych to zkrátila, dle mého pozorování a přítelových vlastních slov na něm tato kočka zanechala nezvratné stopy a jedině ho utvrdila v tom, že doma NIKDY žádné zvíře.
Tu smutnou sobotu, kdy mi mamka poslala zprávu, že Julčinka by měla odejít spát, aby se netrápila, přítel pronesl větu, aby mě utišil: „Až přijedeme domů, vezmeš si další kočičku.“ Onu „další kočičku“ jsem prostřednictvím sms adoptovala hned následující den. A troufám si tvrdit, že tehdy začala pozvolná, nenápadná proměna zatvrzelého odpůrce domácí kočky. Adoptovaná kočička byla mainská mývalí jménem Daisy. Shodli jsme se na tom, že toto jméno se nám nelíbí, a začali hledat nové, až jsme SPOLEČNĚ vybrali jméno Žofie. Přítel připustil, že je na novou kočku zvědavý. Zatím jsme nevěděli, jak vypadá, měli jsme slíbené zaslání fotek druhý den. Druhý den se protáhl na konec druhého týdne, přičemž všechny dny čekání byly spojeny s každodenním dotazem od přítele: „Přišly ti už konečně ty fotky?“
Jednoho dne u večeře jsem nahlas přemýšlela, co bychom Žofce měli koupit. „No měli bychom hlavně na balkon nainstalovat kočičí sítě, aby mohla chodit ven. Ale taky musíme vyplnit ty mezery dole u zábradlí, protože tam by mohla propadnout.“ Pronesl přítel tak z ničeho nic a já jsem chvíli přemýšlela, jestli jsem se nepřeslechla, když mě chvíli poté ujistil, že vůči NAŠÍ nové kočce nemá předem žádné předsudky. Následující den mě udivil tím, že si o mainských mývalích kočkách SÁM OD SEBE nahledal informace, a to dokonce tak důsledně, že toho věděl více jak já. Prý: „No tak přece musím vědět, co mě doma čeká.“
Další víkend jsme Žofce navybírali a nakoupili kočičí výbavu v jednom internetovém obchodě. Nejdůležitějším kouskem bylo odpočívadlo, původně trošku brblal, že máme nějak zařízený obývák, a že nám to odpočívadlo bude rušit, ale nakonec bez výhrad odsouhlasil mnou vybraný kousek a sám vybral barvu. Závěsnému pelíšku na stěnu se nebránil vůbec. Ani spoustě dalších kočičích dá se říci ptákovin. Pár dní na to přišly Žofčiny fotky. Uznale pokýval hlavou se slovy „nooo, to je ale krásná kočka“.
Moje poznámky, že se na tu naši Žofku doopravdy těší, vždy smetl mávnutím ruky a větou, že je jenom zvědavý, co s námi bude bydlet, a naposledy dokonce vyslovil myšlenku, že „i odsouzenec na popravu je zvědavý, jak to bude, vědom si toho, že není úniku”.
Až přišla dlouho očekávaná hodina H a Žofka ležela v přepravce mně na klíně v autě a jeli jsme domů. Plni očekávání, jestli Žofka bude alespoň průměrný představitel svého plemene, co se týče popisovaných vlastností. Po otevření přepravky v obýváku nás v prvé řadě přesvědčila o tom, že úklid myslí vážně. Nejprve svým krásným, dlouhým, hebkým kožíškem vymetla prostor pod postelí, mezi zdí a šuplíky. Původně zarytý nepřítel zvířete doma šuplíky z podpostele vysunul a po břiše se začal pomalu blížit k Žofce v koutě s roztomilým uklidňujícím bručením. Po chvilce důvěrného mazlení Žofku vynesl a pod postelí vytřel. Následně Žofka vytřela kožichem devítiměsíční prach u zdi za gaučem. Přítel gauč odsunul pár centimetrů od zdi, aby tam měla více místa.
Odpoledne pokračovalo dle očekávaného scénáře, Žofka se pomalu otrkávala a vytírání prachu ve všech koutech ji přestávalo bavit. Vzala na vědomí, že z nás by taky mohla mít nějakou srandu/užitek. A začala předvádět. Začala hodně vrnět, hodně se mazlit. Začala povídat. Začala cákat vodu z misky všude kolem včetně sebe. Začala skákat na linku a na stolek. Přítel za ní co chvíli přijde pomazlit se, občas to vzdá se slovy „tak si trhni nohou“. Každou chvíli sundá kočku ze stolu, přičemž jí v náručí vysvětluje „takhle to ale Žofko opravdu, opravdu nepůjde“ a roztomile se u toho culí. Taky začala plašit a řádit a lézt po poličkách až kam nejvýše to jde. Překvapivě ji přítel z první poličky nesundal, ale pozorně zpovzdálí pozoroval se slovy „tak ta je jasná, ta vyleze až ke stropu“.
Dny plynuly, Žofka se zabydlovala, každý den nás překvapila něčím novým, a taky změny na příteli se děly v podstatě každý den. Konferenční stolek Žofce přenechal bez boje a odporu – pouze jí odsunul stranou ocas, když se obtočila kolem notebooku, na kterém sledoval film. Žofka si několikrát denně převelice důkladně myje přední paceny v misce s vodou – zachrstaná stěna uschne časem sama, podlaha v pokoji je pěkně vzorovaná otisky kočičích tlapek, a tak důkladně vytřený kout kuchyně jsem nikdy neudržovala. Taky je slečna pěkně upovídaná, její hlasový repertoár za tu krátkou dobu nemám zmapovaný, a tak často nevím, co mi říká – to je někdy možná i dobře. Ve střehu mě udržují její noční lety na postel s nepopsatelně úžasným hrdelním mňaukotem, kterým by vzbudila i člověka po deseti pivech :-). Ráda si hraje, ovšem co se nehýbe, to ji nezajímá, a čím rychleji se to hýbe, tím lépe, takže neznalý pozorovatel by mohl pochybovat o našem duševním zdraví. Člověk s papírovou myškou na provázku v ruce vypadá jak splašený větrný mlýn, který každou chvíli mění směr a Žofka podle toho mění svoje zběsilé kroucení hlavičkou, předvádí akrobatické skoky do vzduchu, otočky, kotouly a podobně.
Po hře dvounožec i čička leží jak placky a oddechují. Dopřává nám dosti možností těšit se z jejího heboučkého kožíšku. Horší je to v okamžiku, kdy ji to přestane bavit, nebo se rozhodne, že bude lovit – použije všechno, přední packy, zadní nožky, zubiska
První společný týden splnil všechna naše dlouhá očekávání a doufám, že bude mnoho dalších…