Jídlem doplní energii a začnou s těmi nacpanými pupíky neuvěřitelně řádit. ) Uklidím misky a dám se do nádobí, Mikýsek už se uložil a sní o voňavých párkomyškách. Najednou se z vedlejšího pokoje ozvou divné zvuky, vyběhnu se podívat, co se děje. Ve dveřích se zastavím a pak se dlouho směju. Máme kulatý stoleček. V dokonalých kružnicích kolem něj obíhá Ari a v závěsu za ním malý Damiánek, šňafe mu – jako správný malý pejsek – těsně za patami.
Pak Ari bleskově sedne, Dami se vybourá o jeho zadek a chtě nechtě také sedne. Pak ňafne a vydá se po kružnicích v protisměru a v čele. Aronek za ním pomaličku, aby ho nepředběhl a jeho malý „brácha“ si tu radost užil. A pořád dokola, dokud Dami neodpadl do pelíšku. Bavila jsem se královsky! Pomalu nastal večer i pro mne, pomalu zalehnu a spím.
Je ráno. Zazvoní budík, já se vypotácím z peřin, velké vodítko, malé vodítko a vyrážíme ven. Nejprve Aronek napíše psím kamarádům z domu ranní pozdrav a na zahradě pustím i Damču. Nadšeně hopsá a také se mu povede loužička, odměněn je nadšeným jásotem a kouskem piškotku. Doma nás uvítá ještě ospinkaný Mikýs, zívá a protahuje se tak, jak jen kočičky umí. Dám hřát vodu, připravím tři misky, správněji dvě misky a „lavór“, nasypu granulky a granule, zaleju si kávu a pak si užívám hromadného chroupání. Ráda je pozoruji, čumáčky zabořené do jídla, spokojenost z nich sálá na dálku. Sedím na pohovce, ke mně hupne Ari. A kolem nás sem tam lítá černorezavý flek. To se Mikýsek honí s Damčou po bytě sem tam. Ano, hrají si! Mikýs překonal počáteční nedůvěru, přes postupné občasné očmuchání vzal Damiho „na milost“ a začal s ním řádit stejně jako dřív s malým Aronkem. Jen ten koš nedevastují, Damča na něj nedosáhne a Mikýska to už nebaví. Taková honička je o hodně lepší. Nebo čekat na Ariho za rohem, vyhupnout mu kolem krku, jemně kousnout, utéct na stůl a odtamtud se mu smát, to jsou ty správné mikýskovské hry. Dopiju kávu a jdu do práce.
Je odpoledne a jdu z práce domů. Ještě než odemknu, slyším pocapkávání. Mohutným hupem mě uvítá Ari, pod nohama se mu motá Damiánek a už utíká Mikulášek. Pomuchlám je, miláčky, a opět velké vodítko, malé vodítko a vyrážíme.
Tentokrát, dokud je světlo na dlouhou procházku. Na louce dostane Ari „volno“, Damča je nejprve na vodítku, pak pustím i jeho. Ta malá opička dělá vše, co on, tak nemusím mít strach, že by utekl, Tak symbolicky s Arim potrénujeme před blížícími se závody, když mám oba, tak to moc nejde.
Aronek běhá, za ním v trávě jako malý klokánek hopsá Damča, ale jak ho vezmu k sobě spustí pláč, že chce zpátky. Doma pak nějaké ty tradiční práce, později příprava večeře pro nás. Pár stránek z knihy, další venčení, pohrání s Mikýskem. Připravím misky a „lavór“ a opět se kochám nadšeným chroupáním.
Je večer. Kluci psí i kluk kočičí mají plná bříška…
A tak každý den, neobyčejný tou obyčejností. Kdyby cokoliv chybělo, jediné pohlazení, žďuchnutí čumákem, pomazlení, pohrání, byl by strašně smutný. Všichni mi to potvrdite, že ?