Milí
kočkomilové, Tak Mourátko a Sazí se stali součástí našeho života. Dvakrát denně
si přijdou pro masenko své vezdejší, kteréžto i dostanou. Neodolatelný je zlatý
pohled Sazínkův. Však Sazí má nádhernou kocouří hlavu s nádhernými licousky a
jeho tělíčko také není zanedbatelné.
Mourátko vypadá dobře. Není
obézní, ale rozhodně není hubená. Minulý týden však došlo k významné události.
Házím maso z balkónu dolů – a kdo se tam neobjevil jako blesk: Asi čtyř- až
pětiměsíční šedivé koťátko s mramorovaným mourováním. Krásné! Zmizelo jako
blesk. Ale podruhé už si dodalo odvahy. Jindy zase přišlo černé kotě, úplný
Sazí, no a nakonec se objevilo klasické mourovaté zvířátko.
Spolu
s Mourátkem a Sazí. To mramorované kotě jako by pro ně nebylo žádoucí – mám
podezření, že je tam někdo „milosrdně odložil“. Doslechla jsem se, že to tak
„lidé“ dělají – vezmou koťátka do tašky a vypustí je někde na sídlišti – a to je
ještě ta lepší varianta!!! Ta koťátka, také velmi plachá, a tudíž nechytitelná,
chodí nepravidelně, tak máme o ně strach. Jsou pěkná a vypadají dobře, ne
hladově. Přežívají na tenisovém hřišti, kde se o ně nikdo velice moc nestará –
však se nějak obejdou, že ano. Ta dvě koťátka – černé a mouraté – asi budou
Mourátčiny děti, říkal jeden pán na hřišti, že tam přišla na svět. A tak mám
jeden tichý sen: Kdybych vyhrála v Milionáři nejvyšší cenu (problém je v tom, že
bych neměla odvahu přihlásit se, protože by mohly padnout otázky z takových
oborů, že bych brzy vyletěla jako vlaštovička), dala bych postavit krásný kočičí
útulek, aby tito „bezdomovečci“ a s nimi i další měli střechu nad hlavou a aby
se nemuseli bát existenční nejistoty…
Naše
tři kočenky domácí, bytové, polštářové o nich dobře vědí, a když je doba krmení,
vylezou na balkon a vše pozorně sledují, jako by tomu rozuměly – ale ony tomu
opravdu rozumějí! Teď je podbalkonovým kočenkám ještě jakž-takž, ale bojíme se,
co bude, až nastane krutější zima. Mourátko a Sazí tu loňskou přežili. Jsou tu
však ještě ty tři kotěcí živůtky. Nemůžeme víc, než je krmit a sledovat, kolik
jich pod balkon přijde.
Bohužel to není legrace, a
kdybych chtěla, nemohu to popisovat s humorem. Snad jen to, že Mourátko (ona je
asi vládkyně smečky) přijde s úplnou samozřejmostí a čeká (no tak kde je to
maso?).
Sazí za rohem vystrčí jen
hlavičku a bere kousky masa, nebo odejde opodál a tam se sytí. Onehdy odešel sám
večer od krmítka, zazářil na mne zlatým pohledem, jako by chtěl říci: Jdu pro ty
ostatní . A oni nepřišli. Nicméně hozené masenko zmizelo, tak si myslíme, že
přišli později, až byl úplný klid.
A tak chodíme s miskou na balkon
a čekáme: Jsou tam? Ještě ne? Co je s nimi? Už tam jsou! - Už tam jsou a jsou
naše, i když nemohou být s námi v bytě. Možná, že nás ostatní lidi mají za
duševně choré, ale nám to nevadí. Jsme choré. Máme ailurofilii – kočkomilství, a
to je bohudíky nevyléčitelné.
Marta Severová
více článků o
Mourátku a Sazí
ilustrativní foto : Sibornal CZ