Přihlásili jsme hrdě naši zachráněnou kočku na výstavu Miss kočka. Mezi zvířátky zachráněnými ze křoví, kanálů a jiných pro kočky nevhodných míst trůnila i ta naše. Zdravá, černá zachráněná Sněženka. Tou dobou již také kočka značně oprsklá, zlobivá a v jídle patřičně vybíravá. Postěžovali jsme si svému okolí, lidem, kteří většinou kočkám rozumějí. Všichni nám radili, ať jí pořídíme kočičího kamaráda, že se nudí a proto zlobí. Součástí výstavy byla, jak to bývá i umísťovací výstava a tak jsme tam nahlédli ještě před začátkem, jako vystavovatelé jsme měli protekci. Tam, v rohu v kleci seděl ON. Mourek s bílými tlapkami a chytrým výrazem v kočičím obličeji. Bylo rozhodnuto téměř okamžitě. Kocour půjde k nám, Sněženka potřebuje kamaráda .Zde na tomto místě došlo k trestuhodné chybě v komunikaci, která málem skončila tragicky. Na výstavě jsme byli všichni tři. Já, můj muž a naše dcera.
Většinou jsme se u klece se Sněženkou střídali, aby tam nebyla sama. V jeden moment tam ale sama na chvíli byla a podařilo se jí utéct nám z výstavní klece do sálu. Jen jsme stačili vykřiknout zavřete dveře, utekla kočka, ve stejný moment se zvenčí na podiu otevřely dveře z ulice a někdo vstoupil. Sněženka ucítila závan čerstvého vzduchu a neomylně vyrazila ven. Z podia se jen ozvalo překvapené „jé tady někomu utekla kočka“ a malér byl na světě. Vyletěli jsme všichni s přepravkou a ještě dvěma ochotnými pomocníky ven a začali kočku hledat na silnici mezi zaparkovanými auty.
Objevili jsme ji vedle v ulici a začali promýšlet způsob jak ji lapit. Nejlíp bude ji moc nehonit a pomalu ji zatlačit někam do rohu, kde ji snadněji chytneme my, které zná a nebojí se nás. Skoro se nám to podařilo a směrovali jsme ji do rohu u schodiště do domu, odkud zdá se nebylo kam uniknout. To také vzápětí pochopila i kočka , prudce změnila směr a začala se vracet proti nám. Vypadalo to, že už ji máme, když vtom si všimla u paty domu jednoho sklepního okénka otevřeného na mezeru k větrání a skočila dovnitř do temného neznámého sklepa.
Byl víkend, sobota, většina lidí někde na chatě. Postupně jsem v tom domě zazvonila na všechny zvonky, až se nám ozvala a v zápětí i dolů přišla jedna hodná paní, která nám pomohla. Věděla, že sklep je opraváře výtahů, který u nich v domě bydlí a na výtahu byl lístek s telefonem, kde je pána možné zastihnout. Byl na chatě. Zavolali jsme ho, slušně se omluvili, vysvětlili situaci a požádali o svolení k tomu, že do sklepa z ulice někdo z nás vleze, vysvobodí kočku a okénko potom zavřeme zvenčí. Hodný pán měl naštěstí pochopení, okénkem dovnitř se obětavě vplazil dovnitř můj muž, uprchlici našel, okénkem nám ji podal a ne právě moc čistý a trochu i odřený vylezl ven.
Ostuda to byla poměrně dost velká, tři lidé a nebyli schopni uhlídat jedinou kočku. Sněženka získala ocenění Miss úprk, ale cenu žádnou protože na ni nic nezbylo. My, šťastni, že to tak dobře dopadlo jsme vezli domů kočky dvě a to jsme zdaleka netušili, co nás s těmi dvěma ještě čeká za hrůzy. Sněženka sice měla na lístečku z útulku napsáno, že má raději lidi, než kočky, ale že kočky přímo bytostně nenávidí jí tam jaksi zapomněli napsat. Tak se k nám přistěhoval kocour Péťa s ujištěním, že tohle zvířátko se snese s každým, žádné problémy v kočičím kolektivu nedělá.Ukázalo se však, že Sněženka je přímo vytváří.
Dana Věrčáková