Domov pro Kristiánka

No a ten další kocourek jsem já. V té době jsem ale měl úplně jiné starosti než pomýšlet na nové jméno.

Ani jsem nevěděl, že moje nálezkyně do útulku volá a ptá se jak mi je.  Nějak z toho telefonátu usoudila, že mne mají za starého kocourka (jsem úplně bezzubý) a že nade mnou lámou hůl. No a tak ta dobrá duše začala shánět další pomoc. Netušil jsem, že je tolik hodných lidí, kterým není osud nás obyčejných kočiček fuk.Nebudu vás napínat, jedno místečko se v domácím depozitu Kočičí naděje našlo a tak jsem putoval tam. A rovnou do kuchyně. Posluha mi tam pod stůl dala  měkce vystlanou přepravku. Mističky s baštou a vodou a nedaleko i záchůdek. Celé dny jsem prospal a spánek jen přerušoval na nejnutnější dobu. Hlavně na papání,já nejedl, já hltal. Taky jsem velmi spolehlivě navštěvoval záchůdek. No a protože ze mne ještě i třetí den padaly mrtvé blešky a těch jejich hovínek jsem měl plný kožich., tak mne posluha  vykoupala. Byla překvapená jak si té teplé vody užívám, ale ještě více jak se voda zbarvila. První byla tmavě hnědá a další fialová (bleší trus obsahuje nestrávené části krve).A tak mne tam máchala tak dlouho až voda byla čirá. Pak vytřela froťákem a osušila fenem. Odpoledne nás čekala návštěva veterináře.

                 

Veterinář, teď už vím, že je to pan doktor pro zvířátka, nade mnou spráskl ruce. Prý jsem dospělý zubožený kocour, kost a kůže(vážil jsem 1,90 kg),anemický, bez zubů s obrovskýma vylisalýma místa po kousancích blech, velkým břichem a páteří jako pilka.

Posluha měla hrozný strach ze zákeřné kočičí nemoci, ale sono ani rentgen vodu v bříšku neukázal. Neumím ani do tolika počítat, kolikrát jsme ještě u něj byli, kolik injekcí jsem dostal a kolik prášku zbaštil. Ale už nemám hřbet jako pilka, bříško už se nezdá tak velké, protože tělíčko k němu dorostlo. Přibral jsem už přes 2,5 kila a tak vážím 4.5 kila. Taky holá místečka zarostla i když posluha brblá, že ta srst není nic moc.

                
 

Ale jinak mne chválí jak jsem chytrý kocourek, ale to já se musím taky pochválit. Rád spávám v posteli po jejím boku. A když nespí? Zjistil jsem, že nejlepší je chodit neustále za ni. Kam se hne jdu taky. Má to dvě výhody. Vždy něco dobrého vyžebrám na zub a jakmile si sedne, byť na malou chvilku, zaberu si ten volný klín pro sebe. To víte, kočičáků je tu tak nějak víc než mazlících rukou a volných klínů. A tak si vždycky lehnu a sním, už ne o tom, jaké by to bylo být za duhovým mostem, ale o tom, že někde možná je jedno místečko, kde mne budou mít stejně rádi jako tady, ale ten klín a to mazleníčko budu mít jen a jen pro sebe.

Dagmar Š.

www.kocicinadeje.cz

email: dagmar.sipova@seznam.cz

tel: 732 601 769