Kočky z velkého náměstí

Hned vedle parkoviště býval menší parčík s dosti vysokým křovým, kde se ukrývaly, jak jsem časem zjistila kočičky. Bývalo to na pováženou, protože kolem vedla hodně frekventovaná silnice, vlastně průchozí cesta přes náměstí všech automibilů přes město. Kočičky však bývaly ostražité a velmi šikovně občas přecházely na druhou stranu silnice, kde pod schůdky do obchodního domu měli svou "jídelnu", kam jim domácí dobří lidé nosívali dobrůtky. Samozřejmě jsem toto všechno nevěděla hned, ale až postupem času, jak jsem se s kočičkami seznamovala při pravidelném nakupování a také proto jsem již měla pro ně připraven jejich příděl. Dostávala jsem se do řeči s lidmi, kterým nebyl osud těchto tvorečků lhostejný a tak jsem věděla, že je také krmí osazenstvo blízkého činžovního domu, taktéž pod schody vchodu do budovy. Dosti často jsem obcházela kolem a hledala sice většinou vůči mě plaché kočičky, ale když viděly, že jim nesu něco pod vousy, tak uměly se svolat a přiběhnout ve větším houfu ke mně. Také jsem promluvila s lidmi, kteří jim již dali buď granule nebo jiný denní příděl potravin. Byli to většinou starší obyvatele městečka, kteří dbali na to, aby tato zvířátka se měla dobře. Našli se i mladí lidé, nechali kočičky vykastrovat a tak již nebyla možnost dalšího neplánovaného množení koček.
 

Jednoho dne odpoledne jsme opět jeli nakoupit, k mému překvapení byl celý areál uzavřen a když jsem prošla kolem dokola obchodního domu, tak jsem neviděla a nepotkala žádnou kočku, žádný chlupatý kožíšek se mi neukázal ani na zavolání a všechno jídlo v " jídelnách" bylo to tam - pryč, zmizelo. Začala jsem pobíhat dokola a volat čičíčí, ale nic. Obyvatelé městečka si poklepávali na čelo, až manžel mě zavolal, že to nemá cenu je volat, že tu opravdu nejsou. K mému dotazu mi jedna známá paní sdělila, že všechny čičulky byli odchyceny a předány do depozit a útulků a jenom tři zůstaly u pani v činžovním domě......
 

Pozemní práce a veškerá úprava vybudovaného nového parkoviště a areálu byla již hotova a v provozu, vysoké vzrotlé křoví zmizelo a zůstala jen travnatá plocha. Blížilo se jaro, já jako vždycky ze zvyku jsem se rozhlížela, jestli neuvidím aspoň některý kožíšek ( i když v duchu jsem jim všem přála svůj domov) a tu jsem ho zahlédla - celý bílý jen trochu rezivé skvrnky a zrovna si pochodoval přímo ke mně k autu. Byl to Pán Kocour , který se objevil až po odchytu, tuláček, který se toulal po městečku, tak ten se přišel pomazlit a dostal kus masíčka na svačinu. Prý tam občas zajde - k boudičce kočky "stařenky", kterou chodí opatrovat jedna paní. Umí se vyhřívat spolu na sluníčku a kočička- stařenka prý dožívá svůj dlouhý život. Boudičku má umístěnu úplně v koutku pod zahradou domu, a nikdo ani neví, že tam žije, málo vychází ven.... až nyní i já to vím, tak až pojedu nakoupit, také se po ní podívám, lidé kolem mne si budou možná klepat na čelo, koho tam kdesi hledám, ale byla bych tak moc ráda, kdybych uviděla bílého Pana kocoura se vyhřívat na sluníčku se "stařenkou" kočičkou, kterou chodí navštěvovat.....
 

Z Orlických hor napsala Vaše stálá dlouholetá čtenářka webu kočky Adélky......
 

ilustrační foto : Z.Janderová