Vzhledem k tomu, že můj život je bez pár měsíců 40 let spjat se soužitím s pejsky a jen o pár let méně i s kočičkami, zkusím se zamyslet nad rozdíly a vysvětlit, proč kočka není „falešná“ a pes není „otrok“. Často totiž toto mínění vychází od vyhraněných lidí, který kočku nebo naopak psa nikdy nevlastnil a hodnotí je jen podle okolí. Asi mám tu výhodu, že se sudičky nad mojí kolébkou zrovna nedomluvily a všechny mi věnovaly do vínku jediné – lásku ke všemu živému a k přírodě. Takže zabít jsem ochotna jen masařku, klíště nebo komára.
Nebudu sáhodlouze vysvětlovat, z čeho pochází pes, z čeho kočka – pes má pravděpodobně za prapůvodního předka vlka, kočka zase kočku divokou. Pes a šelmy psovité jsou výhradně sociálními, tzn. smečkovými zvířaty, kočka a také velké šelmy – vyjma lvů – jsou samotáři, žijí a loví na vlastní pěst. Od tohoto základu se odvíjí vše další. Pes je přirozeným predátorem kočky, proto mu není možno vyčítat, že při náhodném venkovním setkání z toho kočka pravděpodobně nevyvázne živá, pokud je pes přiměřené tělesné hmotnosti a kočka není dostatečně rychlá, aby uprchla. Podobně tomu bylo i s kocourkem Ivánkem v již zmíněném článku.
Stejně tak kočka je predátorem drobných hlodavců a ptáků, dokáže ulovit i malé zajíče. Domestikace probíhala u psa přibližně před 12 – 14 tisíci lety, u kočky později, patrně před 10 tisíci lety. Pes byl pak chován převážně k doprovázení lovců, kde sehrál významnou úlohu, kočka k chytání hlodavců jak v příbytcích, tak hlavně v místech, kde bylo uskladněno obilí.
O co více plemen k nejrůznějším účelům vyšlechtil člověk postupem staletí, o to více barev se šlechtí u koček – poněvadž kočka zůstává stále kočkou si podobnou, ať už jde o chovatelské záměry a tak odlišné typy, jako jsou například dnešní peršanky či kočky siamské a orientální. U psů se totiž na vývoji plemen později podílelo více šelem psovitých a rozdíly jsou tam obrovské – od nejmenší čivavy až po největšího irského vlkodava. Plemena psů se specializovala podle toho, k čemu je člověk chtěl používat – zda k lovu, hlídání obydlí, tahu či jen jako společníka na tehdejších panských dvorech. Až později se začala šlechtit plemena k boji mezi sebou, přesněji řečeno šlechtit z plemen již vzniklých k boji s velkými šelmami. Tato zvrácená zábava bohužel vydržela dodnes a některá plemena (nemám ráda výraz „bojová“) si takto nesou genetickou výbavu ve sníženém prahu vnímání bolesti a chuti rdousit vše živé z říše zvířecí – nikoliv lidské!
Tím, že pes je smečkovým zvířetem, kde je jasně dána hierarchie, musí hlavu smečky převzít člověk, pak vše funguje, jak má, pes ví, kde je jeho místo a podle toho se i chová. Jakékoliv polidšťování psa pouze zmate a on nebude reagovat tak, jak je mu geny vštípeno. Bude v podstatě z bezvládí v lepším případě zmatený, v horším převezme roli vůdce sám a tam začnou nastávat větší či menší problémy, velící malý pes není o nic méně protivný jako ten velký, pouze svému okolí méně nebezpečný. A jsme u toho, co mnozí považují za to, že pes je otrok, dělá vše, co se po něm chce, nechá se bít a ještě přijde pána vítat... Správně vedený pes není otrok, ale pro radost svého „vůdce“ udělá cokoliv, správně vedený pes nemusí být bit a taky přirozeně autoritativní vůdce nemusí psa bít! Prošlo mi rukama dost psů, nejen těch mých, malých, ale i služebních – nikdy jsem nepotřebovala psa bít, pokud byl zapotřebí trest, stačil mi zvýšený hlas a výhružný tón, maximálně zvednutí za kůži na zadní končetiny a pes okamžitě věděl, kde je jeho místo.
Dnešní pes k soužití člověka potřebuje, alespoň v našich podmínkách, jsou samozřejmě země, kde je množství bezprizorných psů, kteří však většinou neloví, ale opět se přiživují u lidských obydlí či u turistů. Proto mnohem častěji dokáže žít několik psů a dokonce i fen pohromadě, aniž by docházelo k šarvátkám mezi nimi – pokud ano, je-li člověk opravdu vůdcem smečky, pak stačí hlasem rvoucí se psy zastavit.
Kočka na rozdíl od psa je samotář a pokud se sdružuje, tak jen ve volná uskupení, která jim přinášejí výhody – např. chodí-li je nějaký člověk krmit. Teritorium volně žijící kočky je poměrně velké a závisí samozřejmě na dostupnosti potravy. V teritoriu se obvykle zdržují kočky pokrevně spřízněné, tedy matky, otcové a koťata, samozřejmě i ta dospělá a jejich mladší sourozenci.
Pouze mladí kocouři si musí svoji vyvolenou vybojovat (a ona si potom vybere) a tak odcházejí i ke konkurenčním skupinám, ale to jen v době páření.
Nedávno jsem byla svědkem, jak se plížil mladý kocourek kolem domu a dělal, že nevidí stejně tak mladého, stejně tak zbarveného kocourka, jehož teritoriem právě procházel. Snažil se být neviditelný, leč nebylo mu to nic platné. V pravý moment ten druhý „vystartoval“ a hnal prvního přes celé prostranství neuvěřitelným tempem a podle řevu mi bylo jasné, že v keřích ho dostihl a troufalec dostal co proto. Pokud tedy my chováme kočky na omezeném prostoru, ony si mezi sebou vytvoří nucenou hierarchii a dochází ke konfliktům či dělání naschválů častěji, než je tomu u psů. Majitelé psů rádi tvrdí, že kočka je hloupá, falešná – to vše jsou jen a jen lidské vlastnosti a chytrost nelze posuzovat lidskými měřítky. Kočka je „chytrá“ v prvé řadě proto, aby ona z toho měla prospěch. Ne nadarmo tu občas zaznívá, že pes má pána, kočka obslužný personál.
Pes jako smečkové zvíře rád položí svoji „chytrost“ k nohám svého vůdce, záleží také samozřejmě na plemeni, kterého se to týká. Pro kočku to platí obecně. V cirkuse uvidíte psy, poněvadž cvičit jim dělá potěšení a hlavně se obvykle rádi předvádí. Můj trochu suchopárný výklad ozvláštním perličkou: můj předešlý pejsek, papillonek Ferda, chodil cvičit agility. Strašně ho to bavilo, nejraději měl skokové překážky. Po několika návštěvách cvičáku, kdy jsem se snažila chodit mimo hlavní výcvikové hodiny, abych si s pejskem opravdu zatrénovala, jsem pozorovala jeho úbytek zájmu. Kolikrát i překážku oběhl či podběhl. Nešlo mi to do hlavy a já si řekla, že jsem ho „přetáhla“. Dali jsme si pauzu – výsledek nula. Důvod jsem zjistila úplně náhodně: přišli jsme jednou později než obvykle a krom pejsků tam bylo také víc lidí, kteří přihlíželi. A hle – Ferda nastoupil na start – rozhlédl se, zaběhl bezchybně a rychle celý parkur, okolostojící mu zatleskali – a Ferda se otáčel na všechny ty strany, vrtěl ocáskem, chybělo mu jen pacinkou pokynout! On prostě potřeboval obecenstvo!
Stejně tak se předváděl můj první jezevčík, když jsem cvičila aport. A rozhodně žádný z nich nebyl otrokem, oni to dělali pro moji i svoji radost. Kočka se na moji radost může „vykašlat“, kočka z toho musí něco mít. Nemusí to být vždy jen pamlsek, ale třeba puštění vody z kohoutku, vytažení myšky zpod gauče, kam nedosáhne tlapka. Sice jsem kdesi jednou zahlédla šot na kočičí cirkus a sama jsem žasla, ale jsem přesvědčena, že kočičí osazenstvo prostě bude podávat nevyrovnané výkony typu „a právě teď už se mi nechce“.
Když kočka poslechne, tváří se, že ona právě přece šla dělat zrovna to, co po ní teď chcete (tedy domů z balkonu, dolů z kuchyňské linky či stolu.... a dosaďte dle vlastních zkušeností), že ten sýr na chlebu vám opravdu neolízala ona, ani vám neukradla flákotu masa z linky, poněvadž ona by tam přece chudinka ani neuměla vyskočit. Pokud byste ji náhodou chtěli uhodit, radím – nedělejte to. Bitím ještě nikdy nikdo kočku nevychoval! Bude z vás mít strach, ale její pomstychtivost je větší (použiji-li opět polidšťující slovník) – půjde vám načurat do bot, do postele, vyšije vám hovínko na perský koberec po prababičce... S kočkou se žije stylem – já pán, ty pán – ještě lépe – já pán, ty sluha. Proto ti, kteří se tady často ptají na to, jak kočku naučit či odnaučit to či ono - jistě, kočka se základně vychovat dá. Jednoznačně k čistotě, trochou důslednosti a fikanosti i k tomu, že si opravdu nebude brousit drápky o váš nábytek, poskytnete-li jí k tomu dostatek škrabadel na různých místech. Ostatní pouze, jste-li doma a máte nad ní dohled. Nechcete kočku na lince, na stole, v posteli – ano, naučíte ji to trpělivostí, s jakou ji budete laskavě z příslušných míst vykazovat. Ovšem na rozdíl od psa, který při vaší důslednosti bude zmíněné dodržovat i v době vaší nepřítomnosti, protože „velký Manitou to vidí“, tak kočka vám zaručeně ve vaší nepřítomnosti prošmejdí linku, stůl i postel.
Ale řekněte, proč bychom vlastně ta zvířátka měli?!?