Kočičí povídka

Bylo pozdní jaro roku 1994, počasím to byl velice škaredý den. Nevím jak, ale dostala jsem se k základní škole a bylo ráno, hodně dětí tam zrovna mířilo. Spousta z nich byla škaredá, kopali do mě, a protože jsem byla lehoučká jak pírko, odletěla jsem pokaždé o kus dál. Nevím, proč jsem neodešla pryč, asi jsem čekala na nějakou hodnou dušičku. Přišla!!! Vzala mě do náruče a šla se zeptat do jedné kanceláře, jestli mě tam může nechat. No nešlo to, bála jsem se, že mě pustí na zem a půjde do školy. Ale ona mě držela pořád a po chvilce přemýšlení se otočila od školy pryč a odnesla mě k ní domů, nebylo to daleko. Nasypala mi plnou misku granulí a nalila plnou misku mlíčka, zavřela v jedné místnosti, aby za mnou nešly další domácí kočky, a utíkala zpátky do školy. A tak jsem najednou měla domov…

No co vám budu povídat, byla jsem malé unavené koťátko, první tři dny jsem prospala, když si mě vzali do náruče, položila jsem hlavičku na rameno a spala dál jako špalek, a nová rodinka říkala „ta je ale hodňoučká“. A čtvrtý den to začalo, už jsem byla fit, byt byl celkem velký, to byly úprky sem tam, a jak se mi šplhalo po záclonách, nemohla jsem se toho nabažit! Kocour Fousek se na mě díval jak na mladé trdlo, byl už trochu v letech.

Nebudu vám tady popisovat každý den mého kočičího žití, i když byly všechny spokojené, vyberu z toho pár momentek, co si tak pamatuji nejvíce. Jak jste již zaregistrovali, nebyla jsem jediné zvířátko v domácnosti. Krom Fouska tam byl kanárek Filípek – nikdy jsem ho neulovila, ani křečka. Po pár letech k nám přišel kocourek Romeo, s jednou přední nožkou amputovanou. To vám byla prča, hrozně mě bavilo se rozběhnout a z boku po něm skočit, protože neudržel rovnováhu a spadnul! Ale nejsem potvůrka, neneee, škádlili jsme se jen tak v dobrém. Pak jsem žila s kočkou Terinkou a Lucinkou, pejskem Nelinkou…pořád plno kamarádů.

Bydlela jsem v rodinném domku s malým dvorkem, dvounožku to rozčilovalo, dodnes nevím proč, ráda jsem chodila vždy kuknout ven zkontrolovat revír a za pět minut zase zpátky, a asi ji nebavilo pořád mi běhat otvírat dveře, ale jaké já jsem pořádala koncerty, když mě nechtěla pustit ven nebo dovnitř hned jak mně se zamanulo! To byste měli slyšet! Dvounožčina mamka nás každý večer vyháněla všechny ven, ale my jsme s dvounožkou vymyslely fígl, buď jsem se jí schovala pod peřinu úplně a nebo mi koukal jenom čumák a očka, a když mamka viděla pod peřinou takové dva smutné obličejíky, nechala mě doma. Já jsem vůbec byla na dvounožku celý život hodně fixovaná, nikomu jinému jsem nedovolila tak důvěrný kontakt jako jí, asi že mě ten jeden škaredý jarní den zachránila od kopanců… Na dvorku jsem se ráda slunila, ale taky jsem se tam jednou pěkně rozplácla! To byl zrovna studený zimní den, já jsem vyběhla jako vždy ven a ejhle, najednou jsem jela jak po skluzavce a buuum! Vůbec jsem si to nedokázala vysvětlit, tak jsem se naštvala a bouchala packou do země jako pominutá, až jsem se nakonec pomalu odklouzala zpátky domů a dvounožka mi vysvětlila, že to bylo náledí. Byla jsem naštvaná, protože se mi moc smála!

Více si toho pamatuji už z časů ne tak vzdálených. Stěhovaly jsme se s dvounožkou, její mamkou a číčou Luckou, když byla dvounožka v prváku na výšce, na jaře 2004. Do panelákového bytu, už jsem tolik ven nechodila, tak jsem si rychle zvykla, a hlavně jsme utekly od dvounožčina otce, který moc pil, křičel, vyhrožoval, i bil. Jednou jsem s ním omylem zůstala zavřená v jedné místnosti, jejej, to jsem se bála, jak řádil, ale proskočila jsem ven hned jak rozbil skleněnou výplň dveří. To byl najednou klídek, když jsme se přestěhovaly, dvounožka byla mnohem klidnější a už mi tolik neplakala do kožíšku.

Málem bych zapomněla něco vám napsat o jejím příteli. Ten k nám domů začal chodit koncem roku 1999. Od začátku jsem ho neměla ráda, bála jsem se, že mi dvounožku odláká, i když ona od začátku říkala, že mě za nic na světě neopustí! A on si mě taky vůbec nezkoušel předcházet, získat, naklonit, žádné hlazení, žádné pamlsky, no to mi povězte, co si mám počít s takovým člověkem. Časem se mezi námi vyvinula oboustranná ignorance, i když já jsem vedla, škrábala jsem v noci na dveře, když jsem šla do kadidla, nezahrabala jsem to po sobě… Vymýšlela jsem spoustu věcí, dvounožka pořád říkala mně i jemu, že to chce čas, že se to urovná, ale neurovnalo se to nikdy, nepadli jsme si do oka. Dokonce mi říkal bin-ládinko!

Na přelomu jara a léta roku 2007 jsem se nakazila panleukopenií od kočičky, co jsme měli týden doma na hlídání. Panečku, myslela jsem, že umřu. Ale všichni pro mě udělali maximum. Dlouho jsem dostávala kapačky, každé čtyři hodiny to začalo tak na dvě hodiny kapat, několik dní po sobě, a přítel dvounožky taky pomáhal, protože dvounožka z toho byla moc vyčerpaná, ale kdyby neměla spát dva týdny, tak by mě nenechala bez pomoci. Doktorku jsem měla až do domu, dvounožčina sestra je veterinářka, taky se starala na maximum, i proto, že nám dala tu kočku na hlídání a já jsem se od ní nakazila. Ale ona pro zvířátka i dýchá, je to hodná a dobrá paní doktorka. Tak jsme pořád kapali, přítel dvounožky sjezdil půl republiky, aby mi dovezl nějaké injekce, dostávala jsem i transfuze. Víte, jak poznali, že už je mi dobře? Doktorka ještě s jednou pomocnicí mi chtěly napíchnout novou kanylu – zavřely se se mnou do kuchyně. Dvounožka čekala ve vedlejší místnosti, tu najednou uslyšela hrozný řev a celá se chudák vyděsila, co se děje – tak prosím z kuchyně vylezla poškubaná doktorka, poškubaná pomocnice, a já jsem hrdě vykráčela bez napíchnuté kanyly. Od té doby měla paní doktorka deprese kdykoliv slyšela, že bych něco potřebovala.

Nemilá věc se nám stala toho roku ještě jednou – dvounožka odjela na týden přejít rumunské hory, ale byla pryč dva týdny, tři, měsíc… Její mamka si dělala starosti, protože dvounožka bojovala nejdřív o život a následně o zdraví v nemocnici, a nebyla schopná mi říct, kdy se vrátí. Jéminkote, jak mně se stýskalo!!! To se stalo v půlce září – potom na Vánoce ji pustili na týden domů. Protože ochrnula na dolní polovinu těla, nejela ke svojí mamce, ale k příteli a jeho rodičům, jejichž byt byl pro pohyb na vozíku vhodnější. A mě si vzala s sebou, zpočátku jsem byla hrozně uražená, ale pak jsem se hrozně mazlila. Ale bylo to jen krátce a odjela na dalšího čtvrt roku zpátky do nemocnice. Když se vrátila, šla jsem bydlet k ní, k příteli a jeho rodičům – to jsou moc hodní lidičkové. Ale střídala jsem týden tam a týden u dvounožčiny mamky, protože oni nechtěli mít doma zvířátko. Dvounožka občas hodně plakala mně do kožíšku, hodně mi toho povídala, a já jsem předla, poslouchala, ducala jí čumáčkem a pacičkami, protože jsem rozuměla, že je nešťastná. Ale myslím, že jsem jí moc pomohla dát se znovu do kupy, ona mi to mockrát říkala, když se ráno probudila a já jsem na ní koukala – říkala „já vím, ty moje telinko, že musím vstát, nakrmit tě, dát vodu, vyčistit kadidlo, a pak se celý den budeme mazlit a hrát si…kdybys tu nebyla, asi bych se nedonutila vstát“. Tolik jsem byla hrdá! Zezačátku to bylo složité, neuměla mě zvednout ze země, kadidlo se jí čistilo špatně, voda se jí špatně nosila, ale nevzdala to a starala se o mě krásně a rychle se lepšila a já jsem se taky brzy naučila skočit jí na klín a pak se vozit spolu s ní na vozíčku, měla jsem dobrý výhled.

Před Vánoci roku 2009 mi paní doktorka zjistila chronické selhání ledvin. Dvounožka poprosila přítelovi rodiče, které označovala jako svoje náhradní rodiče, aby si mě tam mohla nechat napořád. Jsou hodní, povolili to. Za chvilku jsem jim všem velela! Dvounožka jezdila každý den do školy, byla v posledním ročníku. První se domů vracel náhradní taťka, už jsem čekala u dveří a honila ho k misce. Pak jeho mamka, tu jsem hned zdupala a přiměla k mazlení. Ale před dvounožkou jsem na sebe nenechala ani šáhnout!!! A dokonce i jejich aljašský malamut utekl, když jsem se naježila! Po čase mi zakázali chodit do obýváku, protože jsem jim trošku oškubala pohovku. Ale dvounožka mi pak pokapala desku kozlíkem lékařským a to jsem byla jak zdrnčená, nic jiného jsem už neškrábala! Na podzim 2009 jsme se přestěhovali dvounožka, přítel a já. No a v lednu 2010 jsme se viděly s dvounožkou naposled, i když jsme to ani jedna nevěděly a nechtěly… Dvounožka studovala od září doktorské studium a v rámci toho musela odjet na zahraniční stáž – pět měsíců ve Španělsku. O mě se starala její maminka, a to je vám dobrá péče! Když mě dávali do přepravky, držela jsem se jí drápky a plakala jsem a ona taky plakala… Ale já jsem se po třech dnech začala mazlit a vrnět s náhradní pečovatelkou. Že už jsem byla slepá, tak mi trošku trvalo poznat nový domov, ale šlo to. Péči jsem měla krásnou, ale moje kočičí tělíčko už bylo moc staré a ledviny byly nemocné a ani pečovatelka, ani dvounožka mě nechtěly nechat trápit za žádnou cenu. Tak mi paní doktorka v sobotu večer 26.6.2010, když jsem měla 16 let, 3 měsíce a 10 dní, pomohla usnout… Dvounožka to moc oplakala, vyčítá si, že mě opustila, ale já jsem byla spokojená a měla jsem tu nejlepší péči.

Už z kočičího nebíčka jsem viděla, že se paní doktorky ptala na nějakou kočičku k osvojení, a taky jsem se všimla, že se trápí, že se po ní začala ptát hned druhý den po tom, co jsem usnula. Ale já jsem ráda, že pomůže dalším kočičkám, protože vím, že na mě bude myslet pořád, protože jsem byla její velká přítelkyně, zpovědní vrbička, blízká duše… Jsem ráda, když vidím, že se na novou kočičku, která je mainská mývalí a pojmenovala ji Žofka, těší, že se tolik netrápí, a taky vidím, že na mě každý den myslí, něco mi v duchu povídá, ještě každý den trošku pláče, ale ačkoliv svou Žofku ještě neviděla ani na fotce, už teď ji miluje. Žofka bude mít nepochybně stejně krásný, bohatý život, jako jsem měla já, a až jednou za mnoho let i ona odejde do kočičího nebe, určitě napíše povídání plné krásných příhod z jejího kočičího života. Jedna kočičí duše odešla a další přichází, tak to je…