Kdepak jsou naši ježčí kluci?

Za vrátky vidím Šmudlinku, jak si to vykračuje z procházky domů a tak vzpomínám a říkám si: „Kdepak jsou, v tomto počasí, naši ježčí kluci?".
Je tomu sedm měsíců, co jsme je vypustili na zahradu, do nového prostředí.

Je pravda, že sem tam jsme zahlédli Bodlinku, jak si to mašíruje po zahradě, nebo vepředu u domu po chodníčku. Pokaždé se nechal pochovat. Jen Nebojsa nebyl vidět. Ten asi šel někam do světa a Bodlinka se usídlil v garáži. Párkrát jsem ho tam zahlédla a nechal nám tam po sobě i stopy, ve tvaru ježčích bobečků. Nosila jsem mu dobroty, aby věděl, že na něj stále myslíme. Pokaždé zmizely.

V rodině je ale nový, ježčí přírůstek.
Moje mladší sestra s přítelem pracují v Praze a když jeli jednoho zářijového večera z odpolední směny, uviděli, jak se po silnici batolí malý ježeček. Zastavili, ježečka naložili do auta a tím ho zachránili před spoustou nebezpečí, která na něj možná nejen na silnici čekala. Když jsem ho uviděla, tak jsem zjistila, že je to ještě snad menší miminko, než byli naši ježčí kluci.

Ježeček dostal jméno Ježura, byl zbaven blešek a klíštěte, které měl za ouškem a spokojeně si odpočívá ve veliké přepravce, v teple a u samých dobrot.

Kdo ví. Třeba je Bodlinka zazimován v garáži a až nastane ten správný čas, přijde se nám ukázat. Možná bude sám, možná se nám „pochlubí“ svojí rodinkou.
Kdo ví…