Jakkoliv se to zdá jako sen , jako fantazie, najednou jsem měl vše hotovo a zbyla chvilka času , třeba na knížku. Spáchal jsem si malé preso a otevřel knížku o kočkách , kterou jsem si , vlastně díky Adélce koupil. Že si budu číst jsem si ale jenom myslel. Nevím čím to je , jestli má ještě někdo jiný takovou zkušenost , ale ty moje potvory mě nemohou vidět sedět a číst . Okamžitě některý přijde a na to z čeho si čtu , si lehne. Tentokrát přišel Bertík. Neudělal to ale jako ti druzí. Neskočil přímo na knížku. Nejprve se mi otřel o nohy , potom si stoupl na zadní a přední tlapky si ,pochopitelně s řádně vysunutými drápky , opřel o stehno a drápky řádně zaťal. Dopil jsem kávu , sklapnul knížku . Bertík mi skočil na klín. Chvilku postál, když jsem ho pohladil po zádech , pomalu zalehnul a zapnul motorek. Měl jsem levou ruku položenou na noze. Uložil se do ohbí lokte pohodlně se natáhnul . Bylo mu viditelně dobře .Pomalu mrskal svým chvostíkem .Najednou zvrátil hlavu dozadu a zadíval se mi do očí.Bylo jasné , že je mu na mém klíně dobře.Byl spokojený, cítil , že je v bezpečí , že je u někoho na koho se může spolehnout ,že mu neublíží , že je u někoho kdo ho má rád.
To všechno se dalo vyčíst z jeho pohledu ,z jeho nádherných černých kukadel . Usmíval jsem se na něj a začal jsem mu povídat : „ Ty lumpíku jeden, ty to semnou umíš. Je z tebe sice krásný kocour, ale jsi rozmazlený pacholek.“Díval se na mě a já jsem věděl , že mi rozumí každé slovo. Podrbal jsem ho pod bradou.Začal se převalovat. A najednou tady byly vzpomínky. Jak to tenkrát vlastně bylo ? Jak je to už dlouho ? Od té doby uplynuly už neuvěřitelné čtyři roky. A jako by to bylo včera . Polomrtvé,promoklé ,hladové kotě , žalostně mňoukající na zídce a večer na krku. A vzpomínky šly dál . Jak si pro něj přišel původní majitel , s jakou radostí si ho odnesl , jak jsme se s Bertíkem potkali znova po půl roce a majitel už ho nechtě. Udělal hloupost. Z Bertíka vyrostl krásný , milý a mazlivý kocourek . Dnes bych ho kluka nedal nikomu. V bytě máme několik místeček , kterým říkám Bertíkova mazlidla. Stačí se k takovému místečku přiblížit , chviličku se zastavit a už hop , a je tady. Někdy dělám jako že jsem si ho nevšiml. To potom se přihlásí . Natahuje pacičku a drápkem si přitáhne. Potom už stačí jenom ho pohladit . Udělá pár kroků pryč, řádně se protáhne , vrátí se a chce drbat.Nejraději to má na hřbetě, a na bříšku. To se válí , protahuje a dělá všelijaké obraty . Začne drcat hlavou a někdy jen tak symbolicky naznačuje kousnutí . Potom přijde jeho nejmilejší – kartáček. To vydrží až mě ruce bolí. Jak nejrychleji a na delší čas ho odradit od mazlení je jednoduché. Na to stačí vzít do ruky skleničku od Chronicinu. To jak spatří , je za ním jen ohnivá čára.
Okamžitě zmizí v některé ze svých skrýší, kterých má v bytě několik. Nevyhazuji prázdné krabice a nechávám je kocourům na pospas. Kluci se rádi do krabic schovávají. Prospí tam dost času . Mají tam svůj klid, neotravuje je nikdo a milují hlavně to šero, které v těch krabicích je. Když tak ty vzpomínky běží hlavou ,bezděčně člověka napadá o co přichazí ten , kdo nedokáže najít lásku a vztah k jiným tvorům. Několkrát v poslední době se na Adélce objevily smutné příběhy . Proč někdo dokáže udělat tomu tvorovi , který je na člověka okázán , něco zlého. Co ho k tomu vede , jaké z toho může mít uspokojení. Takový člověk je ubožák i kdy si myslí kdoví jaký není frajer. Sedím u svého počítače a píšu. Berťas sedí vedle mě , na stolku a občas natáhne tu svojí pacinku aby se mě dotkl. Pohladím ho, drcneme si hlavama a jede se dál . Když ke mně Bartík přišel, přiznám se , že jsem se dost rozmýšlel jestli si ho mám nechat. Nebyl jsem a ani dnes na tom nejsem zdravotně právě nejlépe a naděje na nějaké zlepšení je asi jen zbožné přání. Když si vezmu na starost nějakého toho tvora beru na sebe zodpovědnost a povinnost se o něho postarat . Jak to radila liška malému princovi. V takové chvíli si říkám co by s tím zvířátkem bylo , kdybych jak se říká „zhasnul“.Postará se o něj někdo nebo ho prostě vyhodí na ulici . Dnes se razí heslo , že každý se má postarat sám o sebe. A to jde o člověka , jaký potom je asi názor , když jde „jenom o zvíře“. Není to rozhodování jednoduché ale dá se to zvládnout. Jak je vidět , vydrželi jsme to spolu už čtyři roky a když to dobře půjde , ještě nějakou dobu to vydržíme . Přece bych svého mazlíčka nenechal na holičkách ! Jak říkají někteří mojí známí –kam by nám to vedla okna.
Jiří Vlasák
všechny příspěvky Jiřího Vlasáka >>>>
ilustrační foto : Petra Horejsova - kočka ( kocour ) Maiky