Jednoho víkendového dne, když jsme s manželem popíjeli kávu, objevila se na zahradě malá bílo-černá kočka. Přišla a sedla si k nám, jako by tam odjakživa patřila. Uměla se velice krásně tulit a jemně u toho příst. Proto dostala jméno Tulinka. Svou kočičí řečí povídala, jak je prima mít co papat, kde se schovat, že ji má kdo hladit a milovat. Dávala nám to najevo každým svým pohybem a trpělivým čekáním na náš příjezd. Bylo jaro a my se pustili do bourání příček,
sekání nových odpadů a vedení vody. Tulinka vše moudře pozorovala. Množství práce nás donutilo dojíždět i přes týden, což naše kočičí domácí spokojeně přivítala. Ukládala se s námi k spánku a tiše nám předla o tom, jak je krásné bydlet v domě a ne někde v seně, jak je skvělé mít každý den plnou misku papáníčka a ne hledat, kde co najde, kterou myš chytne. A že si našla svůj domov, kde hodlá být a nikam už nechce odejít!
Marně jsem jí potichu vysvětlovala, že máme domov jinde, kde na nás čekají 4 kočičky, a že tento domeček je napůl staveniště, ve kterém se stále ještě nedá bydlet. Koukala na mne svýma modrýma očima a myslela si své. Protože to byla chytrá kočka, uvážila, že musí něco podniknout. A tak si jednoho dne mazaně přivedla pomocnici. Malé, sotva odrostlé, černé koťátko s bílou náprsenkou, roztomilé jako z obrázku, kterému jsme začali říkat Škvrňátko, jelikož i s postupem času zůstávala malinká.
Najednou na nás oddaně koukaly 4 kočičí oči, které říkaly: tady je náš domov. Nepomáhalo žádné vysvětlování. Trpělivě tak, jak to jen kočky umí, při každém vrnícím uspávání i s každým probuzením trvaly na svém.
Ty oči kočičí, plné naděje a víry... A proti nim já, zvyklá na pohodlí bytu a blízkost práce. Já, která jsem stále říkala, až to bude hotové, až bude méně práce, více času, až... Ty oči kočičí se jen moudře dívaly a trpělivě říkaly: nám nevadí, že se tu musí topit v kamnech, nám nevadí, že tu neteče teplá voda, že je tu všude díra a suť, my jsme tady šťastné. Tady je nás domov. Tak už to pochop! My ti věříme...
Jak tiše docílily, že jsme s manželem odjížděli a vraceli se každý den. Že se naše dospívající dcery naučily starat nejen o sebe, ale i o 4 kočičky.
Blížila se zima (tady na Valašsku plná sněhu a mrazů) a ve městě lákal útulný teplý byteček, kde člověk nemusel nic dělat, jen chodit do práce.
Ale na nás tady koukaly ty věrné oči kočičí, s vírou, že víme, co dělat. A mně to konečně došlo! Vždyť o co vlastně jde? O to pohodlí? O pocit, že se dcery bez nás neobjedou? O dojíždění do práce? NE.Slo o ZMĚNU zaběhlého života. A ne „až někdy“, ale TEĎ HNED! Na co čekat? Proč to odkládat? Kvůli práci navíc? Menšímu pohodlí?
Vždyť tady byl ten největší základ pohody, základ domova – dvě kočičky, které toho možná věděly mnohem více, než jsme tušili. Které možná věděly, že získáme mnohem víc, než jsme si kdy pomysleli...
Copak bylo možné je zklamat? A tak jsme zůstali. Kvůli nim, kvůli jejich víře, že našly domov, kde budou moci porodit své děti, které měly v bříšku a které jim tady nikdo nezabije.
Tyto dvě kočičky nás naučily, že nemáme odkládat to, co můžeme udělat hned. Neříkejme si: až... Prostě jděme a konejme po troškách. Tolik, kolik zrovna můžeme, ale dělejme to hned a ne „až...“. Nečekejme na splnění všech našich „až“. Proměňme AŽ na TEĎ a nechme se odměnit za sílu k tomu potřebnou.
Fany Kořínková