Komentáře k článku
Mě ovlivnil vztah s Mulikem - kočkou mé mamčiny babičky (mírná hodná kočička vycepovaná k dokonalé poslušnosti) a na druhé straně k Zuzce od babičky druhé (panovačná bestie, která nešla pro ránu daleko). Dodnes si pamatuji, jak jedno z koťat Zuzky mě pokakalo, když jsem je nebyla ochotna pustit z náruče v akutní době. A dneska mám doma Mulíka (kluka), který je podobný povahou svému prapra..předchůdci, i Čertici, která povahou jako by ožila Zuzka. A mám je ráda všechny stejně. A proto "hoši a děvčata, pěstujme koťata, vždyť místa je tu dost".
macek | 13.5.2010 19:04:38
Když to po sobě čtu, vypadá to, že panovačná .... byla babi. Ale platilo to pro Zuzku ! Jak je ta čeština tvárná, že? Přeji krásný den a doufám, že nám déšť nepřejde plynule do zimního sněžení. Mám pocit, že tohle psí počasí je nekonečné.
macek | 13.5.2010 19:07:31
Je skutečně zajímavé při vrácení se do minulosti - do doby, kdy se člověk setkal poprvé s chlupatým kožíškem... stačilo by, jen si vzpomenout a popř. napsat svůj zážitek a podělit se se čtenáři! Možná bychom se tuze podivili!
Paní Jitko, váš příběh je podobný mým začátkům s kočičkami. Jako malou mě kočka do krve poškrábala a i tak jsem na kočky nezanevřela a dnes máme 3 :-)
Krásný příběh a pěkně napsaný článek,segruš.Sranda je,že spousta nás potrefených kočkomilů,ty škrábance snáší od svých mazlíčků i dnes a vůbec nám to nevadí:-)
Každý by si vybavil tu svou první životní kočičku.U mne to byl černobílý kocour, napůl divoký, o nějakém mazlení nemohla být řeč. To já byla zase ovlivněna jiným tvorem na dvorku, takovým střapatým voříškem, kdy se původní plemena nedala určit. Badleli jsme na venici, tam se děti zase tolik nehlídaly, tenhle voříšek (už si nevybavím jméno)byl můj kadodenní parťák, dokonce jsem si i občas schrupla u něj v boudě :-) A další byl ohromný dlouhosrstý ovčák Vlček, taky bezva kamarád, ale jen prázdninový
...první kočičák byl kotě zuzák, kterého maminka našla v garáži (verze pro tatínka, který odmítal mít v bytě cokoli živého - tedy mimo mě a maminku). byla jsem tehdy tak 4-5 letá. byl to morous a protiva a nebyl u nás dlouho, darovali jsme ho na chatě sousedům, kde se dožil úctyhodného věku. tak ten ve mně nezanechal téměř nic. poté mě míjely nejrůznější kočky (známých černý kocour vašek s oranžovýma očima, sousedovic kotě, které s námi každý večer chodilo na vycházku "od lampy k lampě" a celou cestu se proplétalo manželovi mezi nohama - mohli s tím do cirkusu, několik obsousedovic kočiček a jejich koťat) a opět nic. asi před 10 lety opět sousedovic tříbarevná kočička kačenka, která po několika letech porodila u nás na půdě své první a poslední kotě. když maminka ryla záhony, kačenka přihlížela a protože byl právě chroustí rok, vybírala kačenka drápkem z vyryté země chroustí larvy a moooc si na nich pochutnávala. přiznávám, že po té se mi dlouho stýskalo. no a pak před 5 lety vybuchla bomba v podobě tygrísy - je to asi stejné jako s láskou - prostě musí přijít ten pravý... a my holt tu pravou lásku poznali až na prahu padesátky a zato víc než bohatě rovnou ve třech vydáních (pecinka a aminka - obě tygrísiny dcery) a vloni v létě přibyla čmelinka. často si dnes říkáme, jak jsme žili před kočkama? ... no žili, ale víc než chudě.
ronka | 17.5.2010 13:19:51
Děvčata, děkuji Vám za komentáře, moc mě potěšily a pobavily. Je pravda, že i já se občas zastavím a říkám si, jak jsem mohla žít bez koček?A s Vámi, paní Františko, máme společné spaní v boudě. mně to byla babiččina fenka neurčitého plemene, jménem Mulina a byla na mne strašně hodná, asi jsem byla její štěně. :-D