My jsme totiž z PP neboli z Pražského Povstání, nikoliv s PP jako mají čistokrevný kočky, takový ty s různě nabouranými nosany a dlouhou srsti nebo úplně bez srsti, no takové prostě divné kočky. Já, moji sourozenci a ostatní kamarádi z naší kolonie šlechtění nejsme ani nemáme žádný sáhodlouhý rodokmeny, nás šlechtila ulice a proto jsme ty úplně nejkrásnější kočičky na světě, máme všechno, co správné kočičky mít mají.
Nejdřív vám budu vyprávět, odkud jsme a kde jsme se vzali. Já i moji sourozenci jsme se narodili venku na ulici, maminka byla pravá kočka uliční a od malinka nás učila lidem nevěřit. Spolu s námi venku bylo ještě hodně kočiček. Chodila nás krmit jedna moc hodná paní, vždycky ráno a večer nám přinesla baštu. K ní jsme se občas trošku přiblížili, ale ne moc, maminka nám povídala, ze lidem se věřit nemá, ze už je viděla mockrát kočičkám ubližovat. Jednoho dne se hodná paní, která nás venku krmila, rozhodla kontaktovat naši současnou dvounožku, protože se blížila zima a bála se, že bychom venku umrzli. Já bych určitě neumrzl, já jsem statečný kocourus, ale vzhledem k tomu, že se mnou venku byli ještě moje dvě menší sestry a bratr Patrik, doporučil jsem jim, ať se nechají chytit, ať teda do toho tepla jdem a protože jsem nechtěl zůstat venku sám, nechal jsem se tedy chytit taky. A tak jsme my čtyři putovali do depozita Kočičí naděje k Lucii I. Tak se naše současná dvounožka jmenuje. K další hodné dvounožce ( do depozita Darji Č.) putovali naši starší dva mourovatí kamarádi Syčík a Lasík, kteří se vám možná taky brzy představí. Jako poslední se tepla dočkal kocourek Fantomas, který nějakou dobu bydlel u paní „katji“, která mu poskytla dočasný domov a ochočovací ruce. Zřejmě mu také poskytovala hoodně plnou misku, protože když přišel za námi k naší dvounožce po ochočovací a vykrmovací kůře u „katji“, měl na bříšku hezký váček. Fantomek už nový domov našel u moc hodného pána, který mu doma všechno předem připravil a moc se na něj těšil.
Venku ještě zůstalo mnoho dospělých kočiček, které se na jaře budou kastrovat a poté se na naše minulé bydliště vrátí, mají tam krásné boudičky na zimu a paní, která je dvakrát denně krmí dobrým papáním.
Ale dost už o ostatních a teď trochu o mě. Svoje jméno jsem dostal podle Bárta Simpsona z toho kresleného seriálu. Prý jsem stejný lumpík a neposeda. Všichni ostatní sourozenci už se naučili lidem důvěřovat, Kostička se mazlila jako první a už se na ni byla podívat nová panička, brzy půjde do nového super domova k lidem, s kterými se naše dvounožka zná už léta, kteří mají zvířátka moc rádi. Nejmenší stříbrná sestřička Popelka už nějakou dobu v novém domově je, píše nám pravidelně zprávy a je vidět, že je milovanou kočičkou. Třetí z nás „mrňat“, modrý Patrik, už v novém domově byl, ale dopadlo to moc špatně, nová panička byla moc nezodpovědná a ztratil se jí. Naštěstí se ho povedlo po složitém pátrání najít a už je zase zpátky doma – někdy Vám o tom možná naše dvounožka napíše. Patrik po šťastném návratu strašně moc přilnul k současné dvounožce, stal se z něj „úplnej vtěrka“, i když předtím na sebe nenechal sáhnout a tak zůstane už trvale u dvounožky bydlet. Největší problém je prý se mnou. Od začátku jsem z koťat byl k lidem nejvíc nedůvěřivý, moc dobře si pamatuji, co nám o lidech povídala maminka. Ač nám tady nikdo neubližuje ( krom protivného odčervování a očkování) a dvounožka nás krmí samými dobrotami, třeba syrovým masíčkem, to já miluji, stejně si na lidi dávám bacha. Když dvounožka něco dobrého jí, přijdu až úplně k ní a dokonce si i kousínek vezmu, ale pak zase rychle uskočím (co kdyby mě zase chtěla odčervit :o ). Jsem strašně moc zvědavý a je vidět, jak mám nutkání se občas k člověkovi přiblížit, ale strach ve mně vždycky nakonec zvítězí a radši uskočím. Pohladit se nechám jenom tehdy, když tvrdě spím a nevšimnu si, že se dvounožka přiblížila. Jsem prý tvrdý oříšek :-) Dvounožka si mě moc oblíbila a povídala mi, že kdyby to jen trošičku šlo, nechá si mě, ale nejde to L . Opuštěných kočiček je strašně moc a kdybych zůstal já, nemohla by si už žádnou potřebnou na depozitování vzít. Taky povídala, že je jí to moc líto, jsem přesně kocour jejích snů, uhlově černý s nádhernou lesklou srsti, štíhlý, nohatý a ušlechtile dlouhý s úžasně elegantními pohyby.
Vzhledem ke své povaze hledám človíčka, který se mnou bude mít moc trpělivosti, nebude mě do ničeho tlačit, nebude mu vadit, že se s ním nebudu mazlit a dá mi čas, abych v něj získal důvěru. Současná dvounožka si myslí, že až se ve mně zlomí ta nedůvěra k člověku, bude ze mě i mazlínek, je to prý na mě vidět, jak jsem na člověka zvědavý - i když se zatím moc bojím. Určitě potřebuji mít v novém domově kočičku podobného věku a především temperamentu – tzn. hodně temperamentní a hravou, ač lidem zatím nedůvěřuji, mezi kočkami se cítím jako doma a k životu je nutně potřebuji. Nejlepší by byla jako kamarád kočička mazlivá, která by mi ukázala, že lidé jsou hodní a o co přicházím, když si k nim pro pohlazení nechci dojít. V našem současném domově s námi bydlí hafík jménem Skuby, takže jsem zvyklý i na hodného pejska.
Co myslíte, najdu toho pravého člověka, který mě bude i přes moji povahu milovat? Kdybyste měli o mě někdo zájem, kontaktujte moji současnou dvounožku.
Jestli Bártík dovolí, na závěr bych se vložila se svou prosbou. Na jaře nás čeká náročný úkol, dospělé kočičky z Bartíkovy kolonie je potřeba vykastrovat, aby se nadále nemnožily a nerodila se zde další nechtěná koťata. Vše potřebné už k tomuto snad máme, prostory, pomůcky pro odchyt, veterináře ochotného kastrovat, v lednu jsem absolvovala kurz pro odchyt toulavých zvířat, takže vše je snad zajištěno, jediné co nám chybí a s čím bude problém, jsou jako vždycky peníze. Chtěla bych tedy poprosit, kdyby někdo chtěl na kastrace těchto kočiček přispět, pošlete penízky na účet Kočičí naděje 4906049001/5500, variabilní symbol pro kastrace venkovních koček je 33333, do poznámky prosím uveďte kočky z PP. Účet je transparentní, takže můžete sledovat, na co budou Vaše peníze použity.
Děkujeme
Lucia Ivanková
Kočičí naděje o.s.
tel: 604 444 241
skype: lucia13uk
icq: 477332744