Vladimíra Večeřová | 23.7.2010
Jojo, už je to tak...Černá je dobrá, ale nesmíte mít čtyři nohy a mňoukat. V tom případě nemáte totiž nárok vůbec na nic. Černá kočka – to je totiž téma k zamyšlení.
Dan - Admin | 22.7.2010
Jak lidské, tak kočičí osudy jsou leckdy nevyzpytatelné. Jde jen o to, být ve správný čas na správném místě. Anebo mít prostě kliku. Anebo – ale kdo ví, jaká ruka vlastně tahá za křehké nitky osudu.
Jana | 21.7.2010
Je to krátká řádka dní, co jsem odešla do kočičího nebíčka. A protože tu mám spoustu času, napadlo mě, že bych mohla lidičkům, kteří se v kočičích věcech podobají mojí dvounožce, popsat svoje dlouhé a krásné kočičí žití. A protože jsem žila dlouho a protože toho chci hodně připomenout, aby se dvounožce zezačátku tak nestýskalo, bude to dlouhý příběh.
--Je to krátká řádka dní, co jsem odešla do kočičího nebíčka. A protože tu mám spoustu času, napadlo mě, že bych mohla lidičkům, kteří se v kočičích věcech podobají mojí dvounožce, popsat svoje dlouhé a krásné kočičí žití. A protože jsem žila dlouho a protože toho chci hodně připomenout, aby se dvounožce zezačátku tak nestýskalo, bude to dlouhý příběh.
Kristýna Kacálková | 20.7.2010
Uplynuly další tři měsíce roku 2010, s 2. čtvrtletím přišlo také mnoho nového, chvíle příjemné i strastiplné. Poznali jsme hrstku dobrých přátel, kteří nám v těžkých chvílích pomohli a pomáhají stále.
Dan - Admin | 19.7.2010
Dobrý den, inspirovala mě kočička Jasmínka a její příběh. Jsou asi velmi podobné rasy. Měli jsme doma kočičku a kocourka. Byli z útulku a měli jsme je doma 13 roků. Kocourek Vojta se rozhodl, že už toho má na této zemi dost a odešel do kočičího nebe. Když to zjistila jeho největší kamarádka kočička Máša, sebrala si ruksáček a vydala se na neznámou cestu.
Romana Františka Daňová | 18.7.2010
Je sobota ráno, dost brzy, já se chystám do práce a taky s kluky vyběhnout, než bude úpal. Vrátíme se, sypu do lavóru a lavůrku ranní dávku granulí, když se z pokoje vedle ozve. No pocem, neboj, ČIČÍ !!
Lucie Burianová | 9.7.2010
Ano, potkala jsem anděly. Byli tři, šli zvolna dlouhou, nablýskanou chodbou a vyzařovala z nich rozvážná vlídnost. Došli k jedněm z mnoha dveří, ty se otevřely a andělé zmizeli za nimi. Neodolala jsem a vstoupila také. Vstoupila jsem do útulného pokoje, jehož středem byla postel. A na posteli seděli dva menší andělé a třetí, větší anděl stál vedle postele a mluvil příjemným hlasem a díval se, jak vrásčitá, trochu nejistá, ale spokojená ruka hladí dva malé anděly. A pak se i na věkem poznamenané tváři objeví spokojený úsměv a vzápětí se pokojem ozve uklidňující, sametové andělské vrnění....
